Pražská stovka 2023
Zavolal jsem onehdy do nemocnice, aby mi plánovanou instalaci kloubní náhrady palce přeložili na další týden, neboť musím ještě uběhnout závod na 135 km. Úplně jsem slyšel, jak paní sekretářka obrací oči v sloup. Ale operatér je šéflékař reprezentace v jednom významném sportu a na podobné požadavky je zvyklý, přeložení operace kvůli závodu přijal bez mrknutí oka.
A tak jsem se vypravil na Smíchov, kde měla začít jubilejní a po všech stránkách netradiční Pražská stovka. Tentokrát má zavítat na Kokořínsko a počasí slibuje udělat z letošního ročníku opravdu nezapomenutelnou záležitost.
Olaf všechny vítá s množství oděrek ve tváři, nabádal běžce, aby si vzali nesmeky, jinak se vysekají, nezval si nesmeky, vysekal se. A vyzdobil si obličej parádním skalním lišejem. Ty vole, když si tam rozbije hubu i autor trasy, to se máme na co těšit.
Se zdržením, zapříčiněným návalem na prezenci, se konečně vydáváme na start, který je u Letohrádku Kinských. Pokus o nafocení předstartovní fotky v jógové poloze Strom končí vizuálním debaklem, narychlo tedy fanynkám fotím obligátní selfie, sdílím s předpřipraveným textem (ze kterého teda musím na poslední chvíli mazat údaj, že závod začíná ve 23 hodin, protože už je 23:20 a furt nic), pak ještě nastavuji blikačku Psouni na útěku, a když jsem konečně připravený ke startu, zjišťuji, že dav čelovek už mizí kdesi v dáli. Zatímco jsem se věnoval nezbytnostem, bez kterých nelze odstartovat, byl závod odstartován.
Kleju a vyrážím kupředu. První úsek je parádní - určitě patří k nejlepším úsekům, co jsem kdy na závodě běžel. Klikatá trasa nočním zasněženým Petřínem, i když je půlnoc, od sněhu se odráží tolik světla, že nikdo nesvítí, co chvíli se otevře malebný výhled na ztichlé velkoměsto. Lépe to Olaf vymyslet nemohl.
Z Újezda stoupáme až na vrchol kopce, a pak ještě stovky schodů na vrchol rozhledny - mám dojem, že za mých mladých let takhle velká nebývala a Olaf ji nechal speciálně pro tento závod nějak nastavit. Konečně mám odškrtnutou první kontrolu a běžím zase dolů a pak opatrně cupitám po namrzlém schodišti do Velké Františkánské zahrady. Úvoz, Loretánské náměstí, Brusnice a Belveder - nikdy bych nevěřil, že i sem zavítá Pražská stovka a moc si to užívám. (Původně měla trasa vést i přes Jelení příkop, to ale správci hradu zamítli.) Nejlepší na tom je, že je všude vrstva sněhu, takže se ani nejedná o asfaltový závod, nepoznám, jestli běžím po zasněžené silnici nebo lesní cestě.
U Letenského tunelu je pirátská miniobčerstvovačka, její nabídky nevyužívám, ale rozhodně tomu bezďákovi přeju, aby ulovil někoho, kdo si s ním to pivo dá. Opilá mládež na Letné dělá špalír a fandí tak, že by se neztratila ani na UTMB, jsou to ale na dlouhou dobu poslední cizí lidé, které vidíme. Trasa pokračuje přes Stromovku a novou Trojskou lávku k botanické zahradě a pak kamsi do roští.
Je tu druhá část závodu, Povltaví, klasická pila nahoru-dolů na pravém břehu Vltavy. Moc mi to ale neběží a obávám se, že jsem ještě nezregeneroval po Pováží a Loučení. A jsem vycukaný, že jsem asi přeběhl kontrolu, a vracím se, ani tam kontrola ale není, nakonec se ukázalo, že ve skutečnosti byla pět metrů přede mnou.
Občerstvovačka v Klecánkách je venkovní, spoře zásobená a není si tu ani kam sednout, tedy nezastavuji a šplhám na Pravý Hradec a Klecanskou vyhlídku, a pak už se trasa odpojí od Vltavy a nastává třetí etapa - Polabí.
A jak jsem první etapu velebil jako jeden z nejlepších úseků, tak tohle se rozhodně řadí k tomu vůbec nejhoršímu, kudy kdy závod vedl. Je to totálně placaté a nezajímavé, nelze ale vymyslet o moc lepší trasování, na sever od Prahy to takhle vypadá všude. Hodinky hlásí, že nejbližší kopec bude až za 22 km, běžím po nějakém poli, mrzne, chumelí, sněhové vločky mě bičují do tváře, chtěl jsem tenhle úsek přeběhnout co nejrychleji, ale je to tak kluzké, že moje tempo vypadá, jako bych neměl 30 km od startu, ale 30 km do cíle. Jedinými světlými body jsou občasné lesíky (nejdelší má asi 1 km), most v Neratovicích a zejména občerstvovačka v Kojeticích, kde se cpu vším možným, abych si zvedl náladu. A když konečně přijdou ty hodinkami slibované kopce, jsou tak placaté, že si jich nikdo ani nevšiml.
Každou chvíli mě někdo předběhne, jedinou útěchou je, že já předbíhám více, mnozí pravověrní ultráci jsou tak otrávení, že odmítají běžet a protestně jdou. Nevím, jestli si pak udělali hromadnou fotku u autobusu s nápisem SAD TOURIST, já se každopádně stále nutím k běhu. Žádné zpomalování, slíbil jsem fanynkám, že poběžím, jako by to bylo naposledy! Cestu si krátím sbíráním odpadků, které zjevně vypadly někomu od nás. Letos se jich urodilo opravdu hodně, vždycky je pak ve vsi zapomínám vyhodit a mám jimi tak narvanou kapsu, že mi stahuje kraťasy.
Ani na občerstvovačce ve Vavřinči se nezdržuji dlouho, je venkovní a zmrzl bych. A hlavně chci včas doběhnout k Mělníku, abych se potkal se závodníky z dětské trasy, kde mám spoustu kamarádů. To se nakonec daří, první chrti mě předbíhají ve Lhotce u Mělníka (to už je světlo), zdravím se s Wroclavem, Adélou, Andreou, Frantou, Martinou i mnohými dalšími, a u všech si myslím, že měli běžet dospěláckou trasu. Ale konečně je tu Kokořínsko, finální, nejdelší, nejtěžší a nejkrásnější fáze dnešního klání. Zatím je to ale jen taková rozcvička, bude hůř.
Na kontrole v penzionu U báby Šubrový (68. km, polovina trasy) sedím dlouho, měním nepromokavé ponožky, protože už jsou úplně promoklé, dobíjím hodinky a posiluji se na následující Olafoskopičiny. Největší z nich byla kontrola K16. Byla asi pět metrů od cesty (a stejný počet výškových), a ta namrzlá a uklouzaná skála udělala z běžné lezecké vložky pořádně zapeklitou záležitost, lezl jsem tam snad deset minut. Nahoře čekala vypečená fixa, co v průběhu závodu změnila samovolně barvu a mnozí pak v cíli horkotěžko dokazovali, že tam vážně byli a neodškrtli si to jinde.
Chumelenice neustává a sněhu stále přibývá, závod vede přes Kokořín a na protějším kopci se pod tíhou sněhu kácí strom, předzvěst toho, co má přijít. Trasa poctivě vymetá všechny možné i nemožné skalky, lezení na čím dál kluzčí pískovce mi dává čím dál tím víc zabrat, je už poznat, že mám něco v nohách, do cíle ale zbývá ještě 60 km. Běžím s Petrou a stíháme Ivanu, to se nedaří a Ivana mizí, tedy se alespoň trhám Petře a dobíhám novou spoluběžkyní, klopýtáme roklí Močidla, která je plná napadaných stromů - čerstvě napadaných stromů. Další strom padá nedaleko ode mě, hned po něm jeden o něco blíž, pak další ještě blíž. Jen co jsem řekl spoluběžkyni, že každý další pád stromu je blíž a blíž, a čekám, kdy nám nějaký spadne na hlavu, ozvalo se charakteristické zapraskání přímo nade mnou. Nevěřili byste, jak rychle dovede vystřelit trailrunner s 80 km v nohách. Stromy pršely zleva zprava, tady jsem měl fakt nahnáno. Jak se mohlo povést, že to toho dne nikoho netrefilo, to je mi záhadou.
Za Pokličkami už byly naštěstí stromy odolnější a držely, zase jsem někoho předběhl, poháněla mě touha být co nejdříve ve Mšeně, kde byla další indoor kontrola. Letmo jsem pohlédl na zdejší proslulé lázně, kde jsem se před třemi měsíci v děsném vedru rozvaloval v bazénu a zapíjel Plzní čtvrté místo na padesátce Čtyři řeky s Trilobitem. Dnes je naopak čím dál větší zima a Plzeň by bylo třeba vyexovat, jinak by obratem zmrzla.
Na kontrole ve Mšeně-Romanově děsně prokrastinuji, trvá celou věčnost, než se z vyhřáté nálevny zase vykopu do toho mrazu. Před námi je skalní bludiště Prolezovačky, a celé je to komplet namrzlé. Nejde již o trailrunning, spíš ice climbing, ovšem úplně nejspíš Olaf (nevěřím, že toto počasí je dílo přírody, určitě v tom má prsty) vynalezl nový sport - ice running. Vytahuji tedy nesmeky, kterým jsem se doposud bránil. Experimentoval jsem s nimi před třemi lety a přišlo mi, že mi úplně rozhodí došlap a ve sněhu ani moc nepomohou. Teď si ovšem nadávám, že jsem je nenasadil už v Praze. Na tom kluzkém povrchu se mi hned zlepšuje přilnavost a zase mám jistý krok.
Trhám se postupně pár lidem a běžím sám, v Olešně potkávám Filipa Smetanu, který mě fotí, místo akční fotky ze skal mám ale jen fádní chůzi po silnici, dobíhám skupinku a kufrujeme společně, navíc se jedná o davovou psychózu, ve skutečnosti jdeme dobře, jen kdosi rozšířil fámu, že jdeme blbě a musíme se vrátit; k dovršení všeho se nedaří zjistit, kdo s tím vlastně přišel. Padá tma a rozsvěcíme čelovky, běží se mi dobře a sunu se pořadím kupředu, i když část předběhnutých bude možná z kratších tras.
Další kontrola je v jeskyni Kamenný úl, kam by se blbě lezlo i za sucha, šplhá se tam úzkým skalním komínem a zábradlí je zkorodované. Spoluběžkyně tam i přes upozornění, že jde o vracečku, šplhá s holemi a nahoře už vůbec neví, jak se s nimi dostat dolů. Dávám jí hole dolů a zdrhám, pořád mám ještě síly, předbíhám další lidi, ve Střezivojicích ale dělám chybu, když trasa vede po silnici a zbytečně ztrácím čas nasazováním nesmeků, protože vzápětí trasa ze silnice odbočuje a je zase čas na jejich nasazení. Hned mě zase dobíhají a předbíhají. Naštěstí ne na dlouho, o kilometr dál už jsem zase před nimi, trháme se se Zuzkou Janovou. Kontrola na Pustém zámku je velice vypečená, další ledově horolezecká pasáž, a když se vydrápeme na vrchol skály, zjišťujeme, že ke kontrole je třeba ještě přeskočit metr širokou propast z jedné zledovatělé skalní věže na druhou. Pro mě to takový problém není, dámská část naší čtyřčlenné skupinky (vesměs o hlavu menší a bez nesmeků) to ale moc nedává. Později jsem se doslech, že to takhle neplánoval ani Olaf a ten adrenalinový přeskok byla nějaká osobní iniciativa člověka, který tam tu kontrolu věšel. Naštěstí se nikdo nezabil a za chvíli je tu poslední kontrola v teple, ve Stáji v Zakšíně. Oproti minulé kontrole jsem postoupil ze 71. místa na 62.
Naposledy měním fusekle a snažím se tu nerozsedět, kolem mě ale všichni houfně DNFují - buďto mají dost, anebo se bojí těch padajících stromů, je to prý o hubu. Mě ale tohle nezastaví. Vyrážím znovu do arktické noci, sněží již méně, ale o to je větší kosa. Okamžitě tuhnu tak, že se mi moc nedaří rozeběhnout, někdo mě předbíhá, pak zase běžím úplně sám. Odtud až do cíle to bude už jen o vůli a psychické odolnosti, fyzické parametry už takovou roli nehrají. Na vracečce k “vyhlídce” (v těhle podmínkách je vidět asi na dva metry) u Čapské palice mě někdo stíhá, zrychluji tedy, aby mě nedohnal. Místo něj mě dohnaly halucinace, v každé zasněženém keři vidím masku z Vřískotu, a jsou čím dál strašnější a děsivější. Nejvíc mě straší mlčenlivá postava v bílém, co stojí u cesty a zírá na mě. Nejhorší na tom je, že tohle žádná halucinace nebyla, těžko říct, co tam ten chlap takhle v noci bez světla hledal. Na pokus o komunikaci nereagoval.
Od té doby se všechny halucinace značně přiostřily a stejně tak i moje tempo. Na vracečce Huse (další horolezecká pasáž) mě pronásledovatel nedohnal, ani se nikde neukázala jeho čelovka. Do cíle už není daleko, ale jak je na Pražské stovce zvykem (a je jedno odkud a kam vede), největší krpály čekají až v samotném závěru trasy. Máme alespoň štěstí, že všechny kontroly dosud drží, stejně jako značení, je asi takové počasí, že by ven ani vandala nevyhnal.
U Vlhošťského dolu vidím nějaké čelovky, mě ale čeká ještě nejméně hodinový okruh kolem Vlhoště, ony už ho mají za sebou. Ve skalním průchodu k Vlhošti potkávám spoustu běžců v protisměru, všechny přesvědčuji, že jdou blbě, LOL, má už úplně vymleto, vždyť je tu vracečka. Ztěžka stoupám po úbočí Vlhoště na nejvyšší bod trasy (na vrchol se ale nejde, ochranáři to zakázali). První běžci tu prý měli sněhu po kolena, nám to ale už naštěstí prošlapali, i tak je to docela náročné. Odškrtnout dvě kontroly, sněhový seběh, znovu skalní průchod, Vlhošťský důl a už je tu poslední občerstvovačka Hvězda, 11 km před cílem. Moc radosti mi ale nepřinese, je totiž venkovní. Největší medaili ze všech by si zasloužil Honza Sedlák, který tu sám v nelidských podmínkách obsluhoval běžce přes 24 hodin. Je půlnoc a Honza má krizi a jde se prospat do auta, obsluhuji se tedy sám, moc mi to ale nejde, všechno jídlo je zmrzlé. Liji do sebe jakž-takž teplý čaj, nemrznoucími byly shledány nějaké křupky, beru si sebou dvoje sušenky a ukládám blízko těla, abych je trochu rozmrazil.
Jedna z posledních kontrol je na zřícenině hradu (zledovatělé, jak jinak), předbíhám zase nějaké lidi, ale asi jsou všichni z kratších tras. Nejsem zas až tak zničený, otravují mě ale halucinace a rychle se zvětšující puchýř na chodidle, zjevně od těch nesmeků. Přeci jen byla dobrá strategie nebrat si je na celou trasu. Výstup na Ronov, poslední (a druhý největší) vrchol trasy, dole už prosvítají světla Kravařů, kde je cíl. Vítězoslavně doháním dvě čelovky, jsou to ale jen dva turisté z nejkratší trasy (devítiletý kluk + máma), pak cvaknu jednu holku z naší trasy, urputně funím do kopce, rozhodnutý ve finiši utavit ještě pár lidí. Na vrchol vede vracečka a potkávám celé zástupy, je mi ale jasné, že tyhle nemám šanci dohnat, nahoru je to ještě hodně metrů a klouže to a oni to do cíle mají už jen kousek. Posledního běžce dobíhám na vrcholu, vedení nad ním si ale užívám jen asi deset výškových metrů, než mi to i s nesmeky klouže a padám na skálu a narážím si bok. Když se konečně opráším, bežec již je pryč a navíc mě ten puchýř bolí už tolik, že skoro nedokážu běžet. A když se přeci jen přes bolest na chvíli rozeběhnu, přebíhám odbočku do cíle a mířím kamsi v protisměru. Ty vole, fuck my life.
Žádné předbíhání už nebude, maximálně si musím dát bacha, aby někdo nepředběhl mě. Kvůli puchýři už skoro ani nejde jít, na seběhu do Kravařů se pořád otáčím, jestli za mnou někdo není, na Ronově svítí spousta světýlek, na mě ale nikdo nejde. Do cíle spíš dopajdám než doběhnu. Nakonec dopajdávám na 55. místě z 233 v čase 27:28. 96 závodníků závod nedokončilo, jeden byl diskvalifikován. Mnozí nezávisle na sobě tvrdili, že vlivem podmínek to byla nejtěžší Pražská stovka všech dob, to nemohu posoudit, protože plnou trasu jsem běžel teprve počtvrté, rozhodně to ale bylo těžší než předcházející tři ročníky. Ale také nejkrásnější, řekl bych.
Dokončením Stovky Povážím, Loučení i Pražské stovky jsem úspěšně dokončil i Extrémní kombinaci v ultratrailu (EKUT), dohromady 381 km a kvadrilión metrů stoupání, za což jsem hned v cíli dekorován pamětní medailí. Celkem se celý EKUT podařilo dokončit 40 běžcům, já s časem 80:22 skončil 16., vítězný Tomáš Klimša to dal za 54:48, nejvytrvalejší účastnící strávili na etapách téměř šest dní.
A tak jsem se vypravil na Smíchov, kde měla začít jubilejní a po všech stránkách netradiční Pražská stovka. Tentokrát má zavítat na Kokořínsko a počasí slibuje udělat z letošního ročníku opravdu nezapomenutelnou záležitost.
Olaf všechny vítá s množství oděrek ve tváři, nabádal běžce, aby si vzali nesmeky, jinak se vysekají, nezval si nesmeky, vysekal se. A vyzdobil si obličej parádním skalním lišejem. Ty vole, když si tam rozbije hubu i autor trasy, to se máme na co těšit.
Se zdržením, zapříčiněným návalem na prezenci, se konečně vydáváme na start, který je u Letohrádku Kinských. Pokus o nafocení předstartovní fotky v jógové poloze Strom končí vizuálním debaklem, narychlo tedy fanynkám fotím obligátní selfie, sdílím s předpřipraveným textem (ze kterého teda musím na poslední chvíli mazat údaj, že závod začíná ve 23 hodin, protože už je 23:20 a furt nic), pak ještě nastavuji blikačku Psouni na útěku, a když jsem konečně připravený ke startu, zjišťuji, že dav čelovek už mizí kdesi v dáli. Zatímco jsem se věnoval nezbytnostem, bez kterých nelze odstartovat, byl závod odstartován.
Kleju a vyrážím kupředu. První úsek je parádní - určitě patří k nejlepším úsekům, co jsem kdy na závodě běžel. Klikatá trasa nočním zasněženým Petřínem, i když je půlnoc, od sněhu se odráží tolik světla, že nikdo nesvítí, co chvíli se otevře malebný výhled na ztichlé velkoměsto. Lépe to Olaf vymyslet nemohl.
Z Újezda stoupáme až na vrchol kopce, a pak ještě stovky schodů na vrchol rozhledny - mám dojem, že za mých mladých let takhle velká nebývala a Olaf ji nechal speciálně pro tento závod nějak nastavit. Konečně mám odškrtnutou první kontrolu a běžím zase dolů a pak opatrně cupitám po namrzlém schodišti do Velké Františkánské zahrady. Úvoz, Loretánské náměstí, Brusnice a Belveder - nikdy bych nevěřil, že i sem zavítá Pražská stovka a moc si to užívám. (Původně měla trasa vést i přes Jelení příkop, to ale správci hradu zamítli.) Nejlepší na tom je, že je všude vrstva sněhu, takže se ani nejedná o asfaltový závod, nepoznám, jestli běžím po zasněžené silnici nebo lesní cestě.
U Letenského tunelu je pirátská miniobčerstvovačka, její nabídky nevyužívám, ale rozhodně tomu bezďákovi přeju, aby ulovil někoho, kdo si s ním to pivo dá. Opilá mládež na Letné dělá špalír a fandí tak, že by se neztratila ani na UTMB, jsou to ale na dlouhou dobu poslední cizí lidé, které vidíme. Trasa pokračuje přes Stromovku a novou Trojskou lávku k botanické zahradě a pak kamsi do roští.
Je tu druhá část závodu, Povltaví, klasická pila nahoru-dolů na pravém břehu Vltavy. Moc mi to ale neběží a obávám se, že jsem ještě nezregeneroval po Pováží a Loučení. A jsem vycukaný, že jsem asi přeběhl kontrolu, a vracím se, ani tam kontrola ale není, nakonec se ukázalo, že ve skutečnosti byla pět metrů přede mnou.
Občerstvovačka v Klecánkách je venkovní, spoře zásobená a není si tu ani kam sednout, tedy nezastavuji a šplhám na Pravý Hradec a Klecanskou vyhlídku, a pak už se trasa odpojí od Vltavy a nastává třetí etapa - Polabí.
A jak jsem první etapu velebil jako jeden z nejlepších úseků, tak tohle se rozhodně řadí k tomu vůbec nejhoršímu, kudy kdy závod vedl. Je to totálně placaté a nezajímavé, nelze ale vymyslet o moc lepší trasování, na sever od Prahy to takhle vypadá všude. Hodinky hlásí, že nejbližší kopec bude až za 22 km, běžím po nějakém poli, mrzne, chumelí, sněhové vločky mě bičují do tváře, chtěl jsem tenhle úsek přeběhnout co nejrychleji, ale je to tak kluzké, že moje tempo vypadá, jako bych neměl 30 km od startu, ale 30 km do cíle. Jedinými světlými body jsou občasné lesíky (nejdelší má asi 1 km), most v Neratovicích a zejména občerstvovačka v Kojeticích, kde se cpu vším možným, abych si zvedl náladu. A když konečně přijdou ty hodinkami slibované kopce, jsou tak placaté, že si jich nikdo ani nevšiml.
Každou chvíli mě někdo předběhne, jedinou útěchou je, že já předbíhám více, mnozí pravověrní ultráci jsou tak otrávení, že odmítají běžet a protestně jdou. Nevím, jestli si pak udělali hromadnou fotku u autobusu s nápisem SAD TOURIST, já se každopádně stále nutím k běhu. Žádné zpomalování, slíbil jsem fanynkám, že poběžím, jako by to bylo naposledy! Cestu si krátím sbíráním odpadků, které zjevně vypadly někomu od nás. Letos se jich urodilo opravdu hodně, vždycky je pak ve vsi zapomínám vyhodit a mám jimi tak narvanou kapsu, že mi stahuje kraťasy.
Ani na občerstvovačce ve Vavřinči se nezdržuji dlouho, je venkovní a zmrzl bych. A hlavně chci včas doběhnout k Mělníku, abych se potkal se závodníky z dětské trasy, kde mám spoustu kamarádů. To se nakonec daří, první chrti mě předbíhají ve Lhotce u Mělníka (to už je světlo), zdravím se s Wroclavem, Adélou, Andreou, Frantou, Martinou i mnohými dalšími, a u všech si myslím, že měli běžet dospěláckou trasu. Ale konečně je tu Kokořínsko, finální, nejdelší, nejtěžší a nejkrásnější fáze dnešního klání. Zatím je to ale jen taková rozcvička, bude hůř.
Na kontrole v penzionu U báby Šubrový (68. km, polovina trasy) sedím dlouho, měním nepromokavé ponožky, protože už jsou úplně promoklé, dobíjím hodinky a posiluji se na následující Olafoskopičiny. Největší z nich byla kontrola K16. Byla asi pět metrů od cesty (a stejný počet výškových), a ta namrzlá a uklouzaná skála udělala z běžné lezecké vložky pořádně zapeklitou záležitost, lezl jsem tam snad deset minut. Nahoře čekala vypečená fixa, co v průběhu závodu změnila samovolně barvu a mnozí pak v cíli horkotěžko dokazovali, že tam vážně byli a neodškrtli si to jinde.
Chumelenice neustává a sněhu stále přibývá, závod vede přes Kokořín a na protějším kopci se pod tíhou sněhu kácí strom, předzvěst toho, co má přijít. Trasa poctivě vymetá všechny možné i nemožné skalky, lezení na čím dál kluzčí pískovce mi dává čím dál tím víc zabrat, je už poznat, že mám něco v nohách, do cíle ale zbývá ještě 60 km. Běžím s Petrou a stíháme Ivanu, to se nedaří a Ivana mizí, tedy se alespoň trhám Petře a dobíhám novou spoluběžkyní, klopýtáme roklí Močidla, která je plná napadaných stromů - čerstvě napadaných stromů. Další strom padá nedaleko ode mě, hned po něm jeden o něco blíž, pak další ještě blíž. Jen co jsem řekl spoluběžkyni, že každý další pád stromu je blíž a blíž, a čekám, kdy nám nějaký spadne na hlavu, ozvalo se charakteristické zapraskání přímo nade mnou. Nevěřili byste, jak rychle dovede vystřelit trailrunner s 80 km v nohách. Stromy pršely zleva zprava, tady jsem měl fakt nahnáno. Jak se mohlo povést, že to toho dne nikoho netrefilo, to je mi záhadou.
Za Pokličkami už byly naštěstí stromy odolnější a držely, zase jsem někoho předběhl, poháněla mě touha být co nejdříve ve Mšeně, kde byla další indoor kontrola. Letmo jsem pohlédl na zdejší proslulé lázně, kde jsem se před třemi měsíci v děsném vedru rozvaloval v bazénu a zapíjel Plzní čtvrté místo na padesátce Čtyři řeky s Trilobitem. Dnes je naopak čím dál větší zima a Plzeň by bylo třeba vyexovat, jinak by obratem zmrzla.
Na kontrole ve Mšeně-Romanově děsně prokrastinuji, trvá celou věčnost, než se z vyhřáté nálevny zase vykopu do toho mrazu. Před námi je skalní bludiště Prolezovačky, a celé je to komplet namrzlé. Nejde již o trailrunning, spíš ice climbing, ovšem úplně nejspíš Olaf (nevěřím, že toto počasí je dílo přírody, určitě v tom má prsty) vynalezl nový sport - ice running. Vytahuji tedy nesmeky, kterým jsem se doposud bránil. Experimentoval jsem s nimi před třemi lety a přišlo mi, že mi úplně rozhodí došlap a ve sněhu ani moc nepomohou. Teď si ovšem nadávám, že jsem je nenasadil už v Praze. Na tom kluzkém povrchu se mi hned zlepšuje přilnavost a zase mám jistý krok.
Trhám se postupně pár lidem a běžím sám, v Olešně potkávám Filipa Smetanu, který mě fotí, místo akční fotky ze skal mám ale jen fádní chůzi po silnici, dobíhám skupinku a kufrujeme společně, navíc se jedná o davovou psychózu, ve skutečnosti jdeme dobře, jen kdosi rozšířil fámu, že jdeme blbě a musíme se vrátit; k dovršení všeho se nedaří zjistit, kdo s tím vlastně přišel. Padá tma a rozsvěcíme čelovky, běží se mi dobře a sunu se pořadím kupředu, i když část předběhnutých bude možná z kratších tras.
Další kontrola je v jeskyni Kamenný úl, kam by se blbě lezlo i za sucha, šplhá se tam úzkým skalním komínem a zábradlí je zkorodované. Spoluběžkyně tam i přes upozornění, že jde o vracečku, šplhá s holemi a nahoře už vůbec neví, jak se s nimi dostat dolů. Dávám jí hole dolů a zdrhám, pořád mám ještě síly, předbíhám další lidi, ve Střezivojicích ale dělám chybu, když trasa vede po silnici a zbytečně ztrácím čas nasazováním nesmeků, protože vzápětí trasa ze silnice odbočuje a je zase čas na jejich nasazení. Hned mě zase dobíhají a předbíhají. Naštěstí ne na dlouho, o kilometr dál už jsem zase před nimi, trháme se se Zuzkou Janovou. Kontrola na Pustém zámku je velice vypečená, další ledově horolezecká pasáž, a když se vydrápeme na vrchol skály, zjišťujeme, že ke kontrole je třeba ještě přeskočit metr širokou propast z jedné zledovatělé skalní věže na druhou. Pro mě to takový problém není, dámská část naší čtyřčlenné skupinky (vesměs o hlavu menší a bez nesmeků) to ale moc nedává. Později jsem se doslech, že to takhle neplánoval ani Olaf a ten adrenalinový přeskok byla nějaká osobní iniciativa člověka, který tam tu kontrolu věšel. Naštěstí se nikdo nezabil a za chvíli je tu poslední kontrola v teple, ve Stáji v Zakšíně. Oproti minulé kontrole jsem postoupil ze 71. místa na 62.
Naposledy měním fusekle a snažím se tu nerozsedět, kolem mě ale všichni houfně DNFují - buďto mají dost, anebo se bojí těch padajících stromů, je to prý o hubu. Mě ale tohle nezastaví. Vyrážím znovu do arktické noci, sněží již méně, ale o to je větší kosa. Okamžitě tuhnu tak, že se mi moc nedaří rozeběhnout, někdo mě předbíhá, pak zase běžím úplně sám. Odtud až do cíle to bude už jen o vůli a psychické odolnosti, fyzické parametry už takovou roli nehrají. Na vracečce k “vyhlídce” (v těhle podmínkách je vidět asi na dva metry) u Čapské palice mě někdo stíhá, zrychluji tedy, aby mě nedohnal. Místo něj mě dohnaly halucinace, v každé zasněženém keři vidím masku z Vřískotu, a jsou čím dál strašnější a děsivější. Nejvíc mě straší mlčenlivá postava v bílém, co stojí u cesty a zírá na mě. Nejhorší na tom je, že tohle žádná halucinace nebyla, těžko říct, co tam ten chlap takhle v noci bez světla hledal. Na pokus o komunikaci nereagoval.
Od té doby se všechny halucinace značně přiostřily a stejně tak i moje tempo. Na vracečce Huse (další horolezecká pasáž) mě pronásledovatel nedohnal, ani se nikde neukázala jeho čelovka. Do cíle už není daleko, ale jak je na Pražské stovce zvykem (a je jedno odkud a kam vede), největší krpály čekají až v samotném závěru trasy. Máme alespoň štěstí, že všechny kontroly dosud drží, stejně jako značení, je asi takové počasí, že by ven ani vandala nevyhnal.
U Vlhošťského dolu vidím nějaké čelovky, mě ale čeká ještě nejméně hodinový okruh kolem Vlhoště, ony už ho mají za sebou. Ve skalním průchodu k Vlhošti potkávám spoustu běžců v protisměru, všechny přesvědčuji, že jdou blbě, LOL, má už úplně vymleto, vždyť je tu vracečka. Ztěžka stoupám po úbočí Vlhoště na nejvyšší bod trasy (na vrchol se ale nejde, ochranáři to zakázali). První běžci tu prý měli sněhu po kolena, nám to ale už naštěstí prošlapali, i tak je to docela náročné. Odškrtnout dvě kontroly, sněhový seběh, znovu skalní průchod, Vlhošťský důl a už je tu poslední občerstvovačka Hvězda, 11 km před cílem. Moc radosti mi ale nepřinese, je totiž venkovní. Největší medaili ze všech by si zasloužil Honza Sedlák, který tu sám v nelidských podmínkách obsluhoval běžce přes 24 hodin. Je půlnoc a Honza má krizi a jde se prospat do auta, obsluhuji se tedy sám, moc mi to ale nejde, všechno jídlo je zmrzlé. Liji do sebe jakž-takž teplý čaj, nemrznoucími byly shledány nějaké křupky, beru si sebou dvoje sušenky a ukládám blízko těla, abych je trochu rozmrazil.
Jedna z posledních kontrol je na zřícenině hradu (zledovatělé, jak jinak), předbíhám zase nějaké lidi, ale asi jsou všichni z kratších tras. Nejsem zas až tak zničený, otravují mě ale halucinace a rychle se zvětšující puchýř na chodidle, zjevně od těch nesmeků. Přeci jen byla dobrá strategie nebrat si je na celou trasu. Výstup na Ronov, poslední (a druhý největší) vrchol trasy, dole už prosvítají světla Kravařů, kde je cíl. Vítězoslavně doháním dvě čelovky, jsou to ale jen dva turisté z nejkratší trasy (devítiletý kluk + máma), pak cvaknu jednu holku z naší trasy, urputně funím do kopce, rozhodnutý ve finiši utavit ještě pár lidí. Na vrchol vede vracečka a potkávám celé zástupy, je mi ale jasné, že tyhle nemám šanci dohnat, nahoru je to ještě hodně metrů a klouže to a oni to do cíle mají už jen kousek. Posledního běžce dobíhám na vrcholu, vedení nad ním si ale užívám jen asi deset výškových metrů, než mi to i s nesmeky klouže a padám na skálu a narážím si bok. Když se konečně opráším, bežec již je pryč a navíc mě ten puchýř bolí už tolik, že skoro nedokážu běžet. A když se přeci jen přes bolest na chvíli rozeběhnu, přebíhám odbočku do cíle a mířím kamsi v protisměru. Ty vole, fuck my life.
Žádné předbíhání už nebude, maximálně si musím dát bacha, aby někdo nepředběhl mě. Kvůli puchýři už skoro ani nejde jít, na seběhu do Kravařů se pořád otáčím, jestli za mnou někdo není, na Ronově svítí spousta světýlek, na mě ale nikdo nejde. Do cíle spíš dopajdám než doběhnu. Nakonec dopajdávám na 55. místě z 233 v čase 27:28. 96 závodníků závod nedokončilo, jeden byl diskvalifikován. Mnozí nezávisle na sobě tvrdili, že vlivem podmínek to byla nejtěžší Pražská stovka všech dob, to nemohu posoudit, protože plnou trasu jsem běžel teprve počtvrté, rozhodně to ale bylo těžší než předcházející tři ročníky. Ale také nejkrásnější, řekl bych.
Dokončením Stovky Povážím, Loučení i Pražské stovky jsem úspěšně dokončil i Extrémní kombinaci v ultratrailu (EKUT), dohromady 381 km a kvadrilión metrů stoupání, za což jsem hned v cíli dekorován pamětní medailí. Celkem se celý EKUT podařilo dokončit 40 běžcům, já s časem 80:22 skončil 16., vítězný Tomáš Klimša to dal za 54:48, nejvytrvalejší účastnící strávili na etapách téměř šest dní.
 |
| Takový důležitý moment a oni to vyfotí mázlé. |
Komentáře
Okomentovat