Motanice na Hromnice
Od výměny metatarzofalangeálního kloubu uplynulo již 14 měsíců, nějaké to ultra jsem už s tím uběhnul a celkem se dařilo, a tak přišel čas otestovat, jestli noha vydrží i královskou vzdálenost - stovku. O kloub samotný jsem takovou starost neměl, problémy dělá spíše ta zborcená příčná klenba.
V termínové listině se objevila nová akce Motanice na Hromnice, pořadatelé slibují 102 km/3500 m+, to jde, to by mohla být vhodná stovka na rozběhání. Celý závod se skládá ze tří okruhů, které začínají i končí ve Vyšším Brodě, přičemž některé segmenty mají společné. Cíl jsem si stanovil hlavně dokončit, ideálně pod 20 hodin, a nebýt v posledním sextilu.
 |
| Tak tady to máte na mapě, jasně a přehledně. Co vám není jasné? |
První okruh má 48,5 km a zove se Hvězdný okruh. Trasa se hned za Brodem láme do kopce a šplhá k poutnímu místu Maria Rast am Stein, za ním opouští turistickou značku a rázně připomíná běžcům, že tohle není žádné “běhej lesy”, nýbrž akce CSUT. Neustále se prodíráme nějakým roštím, tu přes namrzlé šutry, jinde přes namrzlé kořeny, nejčastěji přes namrzlé šutry a kořeny dohromady, místy je ledu tolik, že není poznat, co je pod ním, ale určitě by to bylo neběhatelné i bez ledu. Pořadatel závodu má holt Olafovu školu trasování :)
Po úvodním kolečku probíháme znovu Vyšším Brodem, cesta je naštěstí běhatelnější, avšak kromě zimy (meteorologická stanice tu prý naměřila mínus deset) ji řádně komplikuje led. Odhaduji, že pokrývá cca 50 % trasy, někde to jde obejít, jinde je led po celé šířce cesty, a to až v délce několika km. Tohle nedopadne dobře. V Krumlově na traumatologii už mohou pomalu rozmíchávat sádru.
Po hodině běhu už se závod trochu roztrhal a pořadí ustálilo, čelo mi uteklo, zato za mnou je na pár stech metrech asi sedm čelovek. Kašlu na to, já jsem sem nepřijel závodit. Chci si vyzkoušet, jak moje noha snáší stovku. Na závodění bude čas jindy. Vyklusávám pohodovým tempem, a když se na 18. km (už v Rakousku) ohlédnu, není za mnou ani jedna čelovka, utekl jsem jim.
Na 22. km je občerstvovačka, soudě podle průpovídek obsluhy jsem asi nějak více vepředu, než všichni (včetně mě samotného) čekali, ale nezkoumám to. Rychle se občerstvím a je čas zmizet, čelovky už se blíží.
Následuje výstup na nejvyšší vrchol trasy Sternstein (1122 m), sněhu je zde tolik, že by se klidně dalo lyžovat, ostatně je tu lyžařské středisko. Nahoru to ještě nějak jde, ale cesta dolů je o hubu. Teď už ty nesmeky nandat musím, bez nich je pád jen otázkou času.
Odškrtávám další kontrolu a mířím zpátky do Čech, tady je ledu méně, s radostí nesmeky zase sundávám. Trvalo to asi půl minuty, ale i to stačilo, aby mě doběhli dva běžci. Avšak před sebe je nepouštím a stačí mi kilák a půl, abych je zase setřásl. A co je to přede mnou za odlesky? Že by čelovka… ? Přidávám do kroku.
Noha teda bolí ukrutně, ani nepoznám, jestli zlobí palec nebo propadlá klenba, celé se to slévá do jednoho olbřímího diskomfortu. V hlavě mi zní slova ortopeda z poslední kontroly: “Pochopte, pane Čakrt, musíte se smířit, že nebudete běhat tolik co dříve.” Hovno, nějak to musí jít.
Ani na tomto závodě jsem nebyl ušetřen různých šprýmů od chytrých hodinek - tentokrát mě urputně přesvědčovaly, abych nechodil na kontrolu Pod Martínkovským vrchem. Ale maje nastudovaný itinerář, nenechávám se zmást. Potěšilo mě, že i když to byla víceméně vracečka, z pronásledovatelů nevidím ani paprsek světla. Zato ve stoupání na Vyklestilku vidím paprsek před sebou, je to jasné, od posunu o jednu příčku jsem nanejvýš 200 metrů daleko! Lov začíná.
Svižně stahuji náskok, brzy ale šlapu na brzdu. Tohle tempo je vysloveně přepálené. Mám již něco odběháno a neudělám takovou chybu. Neodpálím se kvůli bezvýznamnému běžeckému souboji už ve třetině závodu.
I v ekonomickém režimu ovšem, už na Vyklestilce, dobíhám svoji kořist, vyměňujeme si s Adélou dojmy, chvíli společně bloudíme, v seběhu k Loučovicím se i trochu trhám, je to úplně suché a bez ledu, běží mi to samo. Další závodění se ale zakazuji. V této fázi závodu je třeba rozvahy a disciplíny. Soustředit se na vlastní výkon, abych si to neposral nějakou hloupou chybou. Na bezhlavé rubání bude čas později.
Cesta je takový milý technický trailík v mírném klesání, to mám rád, a nikde žádný led - rozvážně a disciplinovaně unikám Adéle. Pak se led přeci jen objeví, na nesmeky absolutně nemám náladu, rozpumpovaný to zkouším přeběhnout holou podrážkou a kupodivu se ani nezabíjím. Zato jsem během pár minut stihl čtyřikrát špatně odbočit. Do píčí, tím “neposrat si to hloupou chybou” jsem myslel přesně tohle.
Znovu Vyšší Brod, ale není to konec Hvězdného okruhu, čeká nás ještě takové kolečko přes Lachovice a Kraví horu. Povzbuzuji běžce v protisměru, který má kolečko už za sebou a tedy náskok 6 km, ale nevypadá, že by moje povzbuzování ocenil. V Lachovicích si chci odškrtnout kontrolu… DO HAJZLU DO HAJZLU DO HAJZLU! Kde je můj papír s kontrolami? Itinerář mám, ale kontrolní karta je fuč. Musela mi někde vypadnout. To mě to zapomenuté pouzdro přišlo draho.
Sklesle zapisuji zbývající kontroly na zadní stranu itineráře a utěšuji se, že třeba nějaká dobrá duše ten papír najde a donese. Na Mníšeckém ultra jsem někomu donesl do cíle ztracené startovní číslo, tak třeba zafunguje karma… Ale jestli mi to vypadlo na jednom z těch čtyř kufrů, je můj osud zpečetěn.
Na základnu dobírám v čase 7:15. Nebýt ztracené kontrolní karty, řekl bych “not bad”. Na Padesátce v Českém ráji jsem to dal za 7:37, a to jsem nemusel šetři síly na dalších 50 km. Tady mám většinu kilometrů teprve před sebou, a rozhodně většinu výškových metrů. A přede mnou jsou prý ty největší špeky na trase. Zato se silami už jsem daleko za polovinou, mám pocit. Trvá mi asi 35 minut, než se odtamtud vykopu ven, zatímco Adéla, která doběhla pár minut po mně, už je dávno na trase. Ale je mi to v tu chvíi jedno, protože dorazila moje kontrolní karta! Nalezla a donesla ji dobrá duše Mirka. Díky díky díky!
Druhý okruh má 26,6 km a nazývá se Medvědí okruh. Ale jo, medvěda bych si tu představit dokázal. Ledního. U vodopádů sv. Wolfganga trochu tápu, dobíhá mě Adéla, která se nějak ocitla za mnou, také trochu tápe, chci jí ukázat mapu, stačí chvilka nepozornosti a absolvuji dvoumetrovou jízdu po ledu zakončenou epesním držkopádem. Kontrola ztrát dopadá dobře, tedy o své kosti jsem se tolik nebál, ale o hůlku ano, ten karbon nic nevydrží.
Rozednilo se, znovu kontrola Pod Martínkovským vrchem, málem bych ji přeběhl, je otočená tak, že z tohoto směru není vidět, ale upozorňují mě na ní účastníci, co to jdou turisticky a jdou teprve první okruh. Díky! A znovu stoupání na Vyklestilku, to už jsme šli před pár hodinami, rozdíl je v tom, že tentokrát je světlo, a také se prohodily role lovce a kořisti. Exkořist se teda trochu zamotala a volá na mě, že jdu zaručeně špatně, ale já si to zkontroloval na hodinkách v itineráři i na mobilu (tentokrát bez držkopádu). Ne, nenechal jsem se tu zmást Garminem, nenechám se zmást ani blondýnou - jdu dobře.
Na Vyklestilce je kontrola přímo na vrcholové skále, kam se leze přes žebříky, kramle a skoby, tohle sem snad přivezli ze Stovky Povážím. Aspoň že tu není led, být to namrzlé, snad bych si raději nechal napsat penalizaci.
Pak se dlouho nedělo nic zaznamenáníhodného, běžel jsem sám zasněženým lesem a moc mě to nebavilo, občas jsem potkal nějakého běžce v opačném směru. Myslel jsem, že to jsou lidi z padesátky, ale ne, jsou to stovkaři, co je ta motanice tak zamotala, že vyrazili na okruh v protisměru. Korunu tomu nasadil jeden závodník, který je tak zmatený, že běduje, že běží opačně, ačkoliv běží správně. Vypíchnout bych chtěl ten úsek po modré kolem Čertova kopyta a Poustevny, ten je vážně moc pěkný! Budete-li se vyskytovat kolem Lipna, určitě si ho projděte. Tedy pokud nebude led, s ledem to stojí za hovno. Zase jsem musel nasadit nesmeky, bez nich by to bylo bez šance.
Dále bych chtěl vypíchnout (a nikoliv v pozitivním smyslu) úsek za Lipnem. Tomu se rozhodně vyhněte, ale to by neměl být problém, žádná cesta tu není a normální člověk by sem nevlezl. Strmý, téměř kolmý kopec, k tomu naprosto zarostlý, drápal jsem se nahoru snad půl hodiny. Na tohle nadávali úplně všichni, a panovala široká shoda, že tudy by trasu nevedl ani Olaf. Kdepak Olafova škola, zde už učedník překonal svého mistra.
Přede mnou je Luč (993 m), druhý nejvyšší vrchol trasy. Zdravím se s lidmi v protisměru, tentokrát jsou to už opravdu padesátkaři, ze stovky nikoho nevidím. A budu muset nějak vyřešit jídlo. V téhle kose toho organismus spálí ještě mnohem více než za tepla, aby si vůbec udržel teplotu. Co chvíli sahám do kapsy batohu a doluji odtamtud na kámen zmrzlou čokoládovou tyčinku, ale jejich zásoby se rychle tenčí. Jenže na občerstvovací stanice se moc spolehnout nemohu. Tento závod má zajímavou trasu, fungující organizaci a slušné značení, ale občerstvení je zde slabinou. Tři občerstvovačky na 102 km je prostě málo, a i to občerstvení, co tam je, neuspokojí ultrajedlíka zmlsaného z občerstvovaček na Loučení či Pražské.
Do večerky v Loučovicích jsem se přiřítil jako velká voda, táhnu k pokladně asi tak 10000 kalorií, teprve po zaplacení mi dochází, že můj hlad měl opravdu velké oči a tohle všechno nejenomže nemohu spořádat, ale ani se mi to nevejde do batohu. A během těch tří minut, co jsem nakupoval, jsem se propadl pořadí o jednu příčku. Nadopovaný čerstvý přísunem kalorií to záhy dávám dopořádku, a navíc jsem vyřešil problém “kam s tím” - přebytečné jídlo jsem věnoval Adéle. Sluníčko se snaží, rozmrzá mi voda v lahvích, sundavám vrstvu oblečení a lituji, že jsem si nevzal sluneční brýle.
Potřetí (a ještě ne naposled) úsek Vykleštilka - Pod Martínkovským vrchem, jen v opačném směru, už mi to začíná lézt na nervy. Výstup na Maria Rast z jiného směru a ledový seběh do Vyššího Brodu. Jak na ten led svítí slunce, trochu to taje a podkluzuje mi to, i když mám na podrážce přípnuté hřebíky.
Zpátky ve Vyšším Brodě na základně, Olaf mi tvrdí, že jsem 5. z 64 účastníků, tomu odmítám věřit. Mám dost, 14 měsíců jsem neběžel více než 67 km, dnes už jich mám skoro 80 a v mnohem horším terénu, a vůbec nejhorší je, že mi zbývá ještě Jelení okruh (26,7 km). Trvá mi celou věčnost, než se vzmužím k dalšímu postupu, Adéla odešla snad 20 minut přede mnou, zato si musím hlídat i ten šestý flek. Kolik už bylo závodů, kdy jsem sváděl urputné souboje s Mirkou? Tak dnes má sága další pokračování.
Poslední okruh už je čirá tortura, zoufalství, bolest, zima, tma a halucinace z podvýživy. I když je to hlavně z počátku celkem asfaltové, stěží hledám síly alespoň k občasnému popoběhnutí. Suché kapesníky došly, slunce se chýlí k obzoru, teplota klesá, ledu neubývá, moc neubývají ani kilometry do cíle. Mirku jsem někde ztratil, vydrápu se na Vyklestilku, mám pocit, že už jsem tu dnes asi tak poosmé, do Loučovic se spíše kutálím než že bych běžel, trochu morálu mi dodávají jen stovkaři v protisměru, jdou druhý okruh. A všichni do jednoho nadávají na ten úsek za Lipnem.
V Loučovicích už nejsem schopen běhu vůbec, a přede mnou je další výstup na Luč. Kontrola je na skále, kam se leze s pomocí fixního lana a po žebřících, tady se dost bojím, motají se mi nohy a nervosvalová koordinace šla úplně do kopru, stačil by jeden blbý krok a už mi nepomůže ani ta Krumlovská traumatologie. Spoluběžec (nepatří k závodu) hlásí, že je tu krásný výhled, ale já mám motanici a rozhodně nebudu chodit na okraj skály. Dolů z Luče to jde relativně dobře a za ním zjišťuji, že jsem schopen běhu, asi to byla jenom několikahodinová krize a nějak jsem se z ní vyhrabal. Škoda, že běžeckých terénů je tu pomálu. Dál už se vlastně moc nedělo, padla tma, nikoho jsem neviděl, ten úsek kolem Čertovy stěny musí být bez ledu parádní trail. Takhle to byla jenom otrava. Potřetí Loučovice, likviduji poslední zásoby od Vietnamců, ale pro další nášup si nepůjdu, do cíle zbývá nějakých 6 km, to už dám. Zbývající trasa je jen mlácení prázdné slámy a proběhávání již několikrát proběhnutých úseků, závod jsem interně překřtil na Na Hromnice u blbejch na dvorečku. Potkávám dost běžců, co teprve míří do Loučovic a na Luč a jsou tedy 11 km pozadu. Tedy až na Johnyho, který se v Motanici zamotal úplně a pořádně neví sám, kde je, kam míří, a na kolikátém km vlastně je. A ještě chvíli klábosím s Danielem z Maďarska, před operací jsme byli výkonnostně tak nějak na stejno a nemůže uvěřit, že mu teď s novým kloubem nandávám dvě hodiny. Není ale čas vysvětlovat, že palec se sice otáčí správně, ale ukrutně mě bolí propadlá klenba - za mnou se totiž objevila čelovka.
Vykleštilka, Pod Martínkovským vrchem, Maria Rast - pamětliv toho, kde jsou ledové plotny, nasadil jsem si důmyslně nesmeky předem, ale zase to bylo špatně, odpolední slunce dost ledu rozpustilo, většina dříve kluzkých úseků by šla projít bez toho, nesmeky spíše otravují.
Do cíle dobíhám v čase 20:56 - 50 minut za Adélou, ale 4 minuty před Mirkou. Teplá sprcha se nekoná, protože neteče teplá voda, na pivo nakonec nemám chuť, a tak využívám nabídky odvozu do Prahy, a za spolujezdkyně mám ty samé dámy, co jsem se s nimi přetahoval na závodě.
Stats: 105 km, 4400 m+ (o 900 více, než slibovaly propozice), čas 20:56, 6. místo z 64. Umístění beru bezvýhradně, čas nekomentuji, půlka trasy byla kvůli ledu neběhatelná. Stovky jsem běhat nezapomněl, nevyřešená zůstává otázka, co s tou bolavou propadlou klenbou, takhle běhat nejde.
Komentáře
Okomentovat