UTMB - CCC 2023

Po letech marných pokusů konečně UTMB! Tedy jen dětská trasa, na plnotučnou nejsem dost drsný, ale i CCC (100 km/6100 m+) je záležitost, která si žádá odolné a odhodlané ultráky.

Nemá smysl opakovat trampoty, které mě postihly v přípravě, všechna ta bebíčka, doktorku, co si spletla stržený nehet s otevřenou zlomeninou, zrušené závody nebo trailrunningový kemp, ze kterého se vyklubal zážitkový víkend pro fifinky v růžových bundičkách. Ani to, jak mi nový výrobce vložek do bot na poslední chvíli zrušil termín.

UTMB není pro chudé, a tak jsem se dohodl s Tomášem z Ostravy, že pojedeme spolu a podělíme se o náklady na dopravu a ubytování. Volba to byla znamenitá. Příjezd nebyl prostý stresu, nejprve mělo zpoždění letadlo do Ženevy a pak autobus do Chamonix, ale nakonec jsme si stihli vyzvednout startovní čísla asi čtvrt hodiny před ukončením výdeje. Větší problém byl s přesunem na italskou stranu do Courmayeuru, kde jsme měli ubytování a kde ráno závod začínal. Slibované autobusy se nekonaly, a jako obrovský problém se ukázalo sehnat v Chamonix taxi. Do apartmánu jsme se dostali až k půlnoci a stálo to 160 Eur. Ihned jsem se dal do vybalování a začal zjišťovat, co všechno jsem nechal v Praze. S něčím mi pomohl Tomáš, něco jsem vzal z kuchyňky v apartmánu, ale ty kompresní návleky na stehna, ty mi chyběly.

Před startem.

Budíček v sedm, rychlé sbalení, nakoupit snídani v místním Carrefouru a hurá na start. Tam už je solidní bengál, tisíce závodníků (prý z více než 100 zemí) i fanoušků, roztleskávačky 50+ (asi) v tradičních krojích, kamery a drony, vyřvávající hudba, přetékající kadibudky, davy močící v parku, prostě atmosféra velké akce. Závodnící byli rozděleni to tří startovních vln, přičemž ta první byla ještě rozdělena do tří chlívečků na elitní závodníky (znám z nich jediného - Dakotu Jonese), ne zas tak elitní závodníky a jen tak trochu elitní závodníky. Mě poslali do prostřední vlny. Ztrácím Tomáše, lidé proudí sem a tam, kdekdo zjišťuje, že je ve špatném koridoru, závodníci zjišťují, že nejsou v žádném koridoru a snaží se tam nacpat, fanoušci zjišťují, že jsou na nesprávné straně plotu a hledají, kudy ven, mezi tím probíhají lidé ve vestách "UTMB staff", kteří podle mě nemají žádný úkol a snaží se pouze udržet dav v pohybu. Startuje elitní vlna, ale nedopatřením se rozebíhají i ostatní vlny a tak tak se je daří zastavit. Fotím poslední fotku na Facebook a už startujeme i my. Cíl je dát to pod dvacet hodin a v horní polovině výsledkové listiny. Kdyby se povedlo trojciferné umístění, bylo by to úplně super.

Trasa se vlní ulicemi Courmayeuru a je to velká sláva, celé město je na nohou, lidé mávají z oken, fanynky zvoní kravskými zvonci, tentokrát opravdové fanynky, žádný skot! Všichni tradičně běží jako splašení, já se tradičně nikam neženu, jen ať se unaví, však já je doženu. Opouštíme město a začíná kopec, čeká nás 1400metrový výstup na Tête de la Tronche, nejvyšší bod celé trasy. Necelých 5 km od startu ale přichází slovy televizního komentátora "major bottleneck". Nahoru vede úzká pěšina, kudy se dá chodit jen po jednom, tisíce startujících se ještě dostatečně neroztrhaly a u nástupu je olbřímí tlačenice. Tohle je obvyklý fail na masovějších závodech (i českých), ale organizátoři se zdá se nikdy nepoučí. Tady je to ovšem extrém. Za čtvrt hodiny postoupím asi 50 metrů, než na mě přijde řada, ale je to k zlosti, nekonečný had lidí postupuje příliš pomalu. Chtěl bych jít rychleji, ale předbíhat tu nejde. Občas se o to někdo pokouší, ale moc úspěchu nesklízí, zato se na něj závodníci různě mračí. Snad hodinu ťapeme v neměnném pořadí, androgynní Thajec, dav blonďatí Švédi, já, polská milfka, dva Mexičané, chtěl bych jim všem ukázat záda, ale není kudy.

Nekonečný had lidí a nejde moc předbíhat. Foto: Tomáš

Vycházíme nad hranu lesa, odhaduji, že nyní už jsem kvůli ucpané cestě ztratil půl hodiny. K vrcholu nám zbývají ještě stovky výškových metrů, cesta až nahoru je beznadějně plná lidí. Fuck my life. Přece jsem sem nepřijel šourat se ve frontě. Chvíli si krátím čas focením, píšu něco na facebook, pak ztrácím nervy a zkouším předbíhat mimo cestu, lepší se unavit než tu trčet. Konečně jsem na vrcholu, první čipová kontrola, z té výšky se mi točí hlava a trochu bolí, ale hodlám si spravit náladu seběhem na Rifugio Bertone. Jenže lidé dost překážejí i v seběhu, musím je obíhat jak se dá, androgynní Thajec navíc v nejužším místě zastavuje a fotí si selfíčka. Do toho ještě nešťastní turisté, kteří si vyrazili na túru v době závodu, ti už se přes ty sbíhající lidi vůbec nemohou dostat nahoru; aspoň tedy fandí, jeden k tomu dokonce i hraje na harmoniku.

Na malé vracečce u první občerstvovačky spatřím Tomáše a slibuju mu, že ho co nevidět doženu. Nic moc nepotřebuji, zdržím se sotva minutu. Následuje celkem rovinatý a běhatelný úsek, ale i nadále mě v rozletu brzdí cesta ucpaná pomalejšími lidmi. Uhýbání rychlejším běžcům se tu tolik nenosí. Obíhám to jak se dá a pozvolna se sunu pořadím vzhůru. Často mě ale brzdí motání hlavy a zívání. Nejsem na takové nadmořské výšky zvyklý, zkoumám to na hodinkách a zdá se, že moje hranice vede přibližně v 2200 m. n. m., níž je to v pohodě, výš se motám. Přede se motá jakýsi Francouz, nemůže skoro došlápnout na jednu nohu a obličej má stažený bolestí, všichni na něj volají, ať kouká uhnout z cesty, aniž by se kdokoliv obtěžoval zjišťovat, jestli je dotyčný v pořádku. Ty vole. Tenhle nezájem jsem pozoroval už na Mozartovi a doufám, že k nám tyhle móresy nikdy nedorazí. Zastavuji, dotyčný prý blbě došlápl a patrně si zlomil prst na noze, nabídku zavolání pomoci ale odmítá, prý to dolů dopajdá sám. Přeji mu, ať to nic není a znovu se rozebíhám. Během té krátké konverzace mě přeběhly celé davy.

Výstup k chatě Rifugio Walter Bonatti. Vzadu v mracích Mont Blanc.
Foto: Sportograf.com

Seběh na občerstvovačku v Arnouvaz mi sedí, později zjišťuji, že od minulé kontroly jsem předběhl 287 lidí. Znovu tu potkávám Tomáše. Ani zde nedlím dlouho, jen doplňuji vodu a na cestu si beru hrst nějakých pochutin. Následuje další brutalvýstup, do sedla Grand Col Ferret (2537 m. n. m.). Slunce připaluje, nadmořská výška i nadále zlobí, ale jinak se dostávám do pořádného provozního tempa. Davy už se celkem roztrhaly, je zde větší prostor k předbíhání a patřičně toho využívám. A když se otočím, na protějším hřebeni vykoukne z mraků majestátní vrchol. Je to on. Mont Blanc 💓

Přibíhám na občerstvovačku Arnouvaz. Foto: Sportograf.com

Jinak mi hory v této části přijdou takové nehostinné, ne že by se mi trasa nelíbila, ale určitě jsem běžel i hezčí horské stovky. Nicméně kvůli krásám trasy se na UTMB nejezdí.

Giué Desot. Foto: Sportograf.com

Sedlo je zdoláno, pípli mi kontrolu, posunul jsem se o dalších 112 míst na 1102. místo. Konečně jsem v té horní polovině výsledkové listiny a půjde-li to dobře, i tu tisícovku bych mohl penetrovat. Překročil jsem hranice do Švýcarska, přede mnou je snad nejdelší sestup, jaký jsem když běžel, přes 1500 metrů dolů. Ale alespoň už tu nemusím řešit problém s ucpanou cestou, není už tu tolik lidí, cesty jsou celkem široké, a když někdo vidí, že brzdí, tak uhne. Běží se dobře, den před startem jsem si nechal expresně vyrobit vložky do bot a nemám je vůbec vyzkoušené, ale fungují dobře, pan Suzan to trefil. Chytá mě stav běžeckého flow, valím dolů jako velká voda, nechávám za sebou jednoho běžce za druhým, mě nepředbíhá nikdo. U chaty La Peule skoro všichni staví doplnit vodu, ale já vím, že za 6 km bude kontrola, tak je nechávám za sebou. Cesta se místy liší od trasy zveřejněné na webu, na zahraničních závodech je to běžné a nikdo si s tím neláme hlavu, na druhou stranu, značení je tu skvělé, nedovedu si představit, jak by tu mohl někdo zabloudit.

Asfalt ve vesnici La Fouly mi nechutná, ale vynahrazují to fanoušci. Je to vlastně první místo od startu, kam se dá dojet a fandit, a místní (i přespolní) toho hojně využívají. Nejlepší je, že se zde tradičně fandí jmenovitě, přečtou si jmenovku na přední straně startovního čísla a halekají Allez Anne-Marie! Come on Martin, you can do it! Bravo Xinshuang! Běžet s takovou podporou je něco úplně jiného, než klusat sám 50 km lidiprázdným lesem, jak se mi často stává na závodech v ČR. Dobíhám na občerstvovačku, již tradičně zdravím Tomáše, a vysněná tisícovka už je blízko. Cpu se a nalévám vším možným, výdej energie je dnes opravdu velký, kontrolu opouštím po 13 minutách.

Závod se překlápí do druhé poloviny a můj výkon kulminuje. Tak nakonec jsem zdá se tu formu přeci jen vyladil. Běží to úplně samo, nic mě netrápí, příroda je tu mnohem hezčí, než na italské straně, kochám se a hlavně: Předbíhám. Pořád předbíhám. Je to velká paráda. I když se den už chýlí, fanoušků přibývá, uprostřed lesa potkávám malé děti s řehtačkami, zdalipak by si u nás rodiče troufli pustit samotné děti takhle do hor? O kus dál ještě menší děti (s dědečkem), ty ještě neumí přečíst jména, a tak fandí podle vlaječek. Allez Américain! Ale když vidí mě, trochu znejistí, co je to vlastně za vlajku. "C'est la Grande-Bretagne", poučí je dědeček. Cywe, dědo.

Na Švýcarské straně je trasa fakt parádní. Foto: Tomáš

13 km uběhlo jako nic, davy fanoušků houstou, nestíhám jim ani všem děkovat za podporu, a pak to přijde: Champex-Lac a tam už je atmosféra jako na fotbale. Davy lidí, hvízdání, tleskání, povzbuzování v mnoha jazycích, zvonce a řehtačky, řev, úplný blázinec. Nikdy jsem nic takového nezažil a oči mám na vrch hlavy. Courtney Dauwalter tam prý měla i nějaké ultras s dýmovnicemi, do pěti let očekávám vznik ultratrailových hooligans.

Na občerstvovačce už jsem v elitní tisícovce, zdržím se 9 minut, kopu do sebe energy drink a měním tričko, jen jsem trochu rozmrzelý, že na obří obrazovce už ukazují, jak do cíle příbíhají medailisté, zatímco mně do cíle zbývá ještě skoro 50 km.

U jezera Champex se mi běželo nejlépe. Foto: Sportograf.com

Ale jsou tu ti úžasní fanoušci a dělají bordel, jsem jimi úplně nadopovaný, na ostatní to možná tolik nepůsobí, ale já úplně letím, necítím hlad, bolest únavu, vůbec nic, endorfiny stříkají. To suché tričko je za čtvrt hodiny úplně propocené. Naposledy potkávám Tomáše, a i předbíhám, už mě nedožené, běhám i do kopce a ani si neberu hůlky, míjím nějakého Slováka a pak i Čecha, oběma vykládám o tom, jak jsem mi to tu dnes báječně sedí, ale moc si nepokecáme, jsem příliš rychý. Smráká se a fanoušci šli spát, ještě nějakou dobu se vezu na jejich podpoře, i když se trať zlomila do pořádného stoupáku, trochu mě brzdí dýchací problémy, i když nejsme tak vysoko, tak si šluknu Symbicort (velká chyba) a valím dál, už tedy s holemi, nakonec si ale musím na chvíli sednout, abych vyndal čelovku, a když se snažím postavit, berou mě křeče. Kurvadrát, kde jsou fanoušci, když je potřebuju?

Dál se sunu se spíše zvolna, předbíhá mě Čech i Slovák, chroupu sušenky - spíše na depresi, protože hlad nemám. Zasraná krize. Makej vole. Chtěl jsi na UTMB, tak nefňukej. Nějak klušu a občas i někoho předběhnu, ale je to dost proti srsti, nakonec i mě se lidé ptají, jestli jsem v pořádku a nepotřebuji pomoc. Ale nějak jsem to překonal a zase to jakž takž jde, už to není takový úprk jako před tím, ale pěší turistika také ne. Z ničeho nic se objevuje kontrola ve staletém bývalém kravíně ve stráni, kamenné zdi, střecha z trámů, uprostřed koryto, krávy jsou ještě trochu cítit. Zažil už jsem občerstvovačky ledaskde, ale tohle ještě ne :) Mají tu polévku, liji jí do sebe asi litr, po všech těch sladkostech je něco slaného vítané zpestření. Aplikace hlásí, že i přes krizi jsem předběhl 182 (!) lidí. A křeče už nemám.

Seběh od kravína. Tady někde začala ta největší krize. Foto: Sportograf.com

Loučím se a pouštím do seběhu, ale dělá se mi nevolno a bolí mě hlava. Kurvadrát, vždyť nejsme tak vysoko. Přidává se točení hlavy a spavost. Do hajzlu. Nebýt na UTMB, asi bych si někde sedl nebo lehl nebo tak něco. Rvu se dál násilím, s nějakou krizí tu bojují všichni a já z těch minisoubojů vycházím jako vítěz, ale nevím, jestli mám být hrdý, že jsem se donutil, nebo si nadávat, jaký jsem blbec, že se takhle morduji. Už asi vím, co za tím vězí. Není to poprvé, co jsem tuhle sadu symptomů zažil, a společný jmenovatel byl pokaždé Symbicort. Ze třiceti užití mi 29x pomůže od problémů s dýcháním, ale jednou za čas si vyžeru tohle. Akorát nevím, proč jsem si to musel vylosovat zrovna na UTMB :( Napíšu doktorovi, ať mi předepíše něco jiného.

Následující úsek, ač snadný a z kopce, je čirá tortura a přebíhám všehovšudy šest lidí. Ty vole, přeci to tu neDNFnu? Náladu mi nezvedají ani fanoušci, kteří zůstali i po setmění a dělají mexickou vlnu. Na kontrole v Trientu jsem na dně, snažím se nepoblít, na jídlo nemám ani pomyšlení. Hučím nesmysly do nějakého Čecha, fňukám na Facebooku, nemohu dál a nehodlám to vzdát, bezvýchodná situace. Likviduji zásoby Imodia a vyrážím kamsi do tmy, jsou tu ještě nějací fanoušci, povětšinou dost pod parou, a v kakofonii povzbuzování najednou slyším česky Pojď Martine, pojď, to dáš!

No tyvole. Když někdo jel přes půl Evropy, aby povzbudil krajany na UTMB, přece se na to nevykašlu? Sebral jsem zbytky psychických sil a začal střídavě klusat a chodit, dokud jsem nebyl z Trientu pryč. A hned za ním začal další z hard core krpálů. Rvu se do kopce a občas někoho předejdu, bídně už jsme na tom všichni. Teď už to není o tom, kdo má jaký talent, kdo víc trénoval nebo kdo má menší stupeň artrózy, teď už to je čistě o tom, kdo je ochotnej si hrábnout více na dno. Zdá se, že jsem to já. Stoupání je nechutné a nebere konce, Garmin mě trollí a třeba čtvrt hodiny ukazuje, že nahoru je to ještě 456 výškových metrů, aby pak vítězoslavně oznámil, že to byl jen fór a zbývá jen 280. Konečně je tu občerstvovačka, je mi pořád blbě a do žaludku nic nedostanu, tak tu vůbec nestavím a nechám ostatní, ať marní čas, jenomže ta občerstvovačka ještě není vrchol, funím dál, jsem teď úplně sám, poprvé z celého závodu. Zaber vole, jsi na UTMB.

Rozebíhám se z kopce, předbíhám čelovku, pak druhou, pak zase dlouho běžím sám, nakonec se lekám prapodivné neosvětlené bytosti, která vystoupila z houští a ptá se, jestli se mi běží dobře. Myslím, že to byl hejkal. Ve Švýcarsku zdá se hejkalové vypadají trochu jinak než u nás, tady nosí červené vesty s nápisem UTMB medical staff. Utekl jsem mu do Francie, přes hranice doufám nemůžou. Ožralí francouzští fanoušci se na nohou drží ještě hůře než já a nabízejí mi Plzeň, nabídky nevyužívám. Je tu zas nějaká vesnice, občerstvovačka a cedule Usmívejte se, je tu kamera a rovnou se to posílá na net! Snažím se smát jako Courtney Dauwalter, ale spíš se šklebím jako Zátopek. Sedám si, dobíjím hodinky, nějaký Čech mě nabádá, ať to nebalím, to nemám v úmyslu, ale je to teda boj. Cpu do žaludku něco málo jídla a jdu nějak urvat finiš, zbývá necelých 20 km. Je tu čtečka čipů i u východu, prozrazuje mi, že i když jsem tu odpočíval skoro 20 minut, přesto jsem se posunul pořadím o 11 příček nahoru, jsem nyní 728. Narval jsem se do horní třetiny, příště mi vyhraďte místo v elitním koridoru! LOL, už mi fakt hrabe.

Razím dál, je to naštěstí rovinaté, ale hodinky ukazují, že mám zdolat ještě stovky výškových metrů. Míjím urputně blijícího Španěla (pomoc odmítl) a pak rozjařené teenagery, pro které bylo fandění UTMB zjevně záminkou, jak se v pátek večer zdejchnout s flaškou mimo dohled rodičů. Po rovince to kluše dobře, ale pak za Tré-le-Champ-le-Haut (kdo proboha tyhle názvy vymýšlí?) začíná další třísetmetrový stoupák na Le Béchar (1720 m. n. m.). To stoupání mám přikryté milosrdným zapomněním, nepamatuji si z něj vůbec nic, možná jsem to celé prospal, nevím. A když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že mám čas 18:58 a do cíle ještě 10 km a čas pod dvacet tedy rozhodně neklapne. Za to na další úsek rozhodně nezapomenu nikdy. Původně to mělo vést jinudy, sem to natáhli jen pár dní před závodem. Důvod neudali, ale já ho odhalil. Přizvali sem jako hostujícího traséra Olafa! Nebo minimálně musel být jako konzultant na telefonu. Tohle byl jasně jeho rukopis! Po všech těch vcelku běhatelných alpských pěšinkách z ničeho nic úsek jak z CSUT, prudký sestup, skály, kořeny, větve, bláto, co chvíli se někdo vymázl, Le Bécharem se nesly nadávky ve sto jazycích, tady se podle mě nemohla smát ani Courtney Dauwalter, a ta se směje snad i na operačním stole.

Já už ale melu z posledního. Cítím, že mě brzy opustí nějaké nehty, nedaří se popobíhat ani po rovině, a když nastane zase krpál - poslední na trase - jsem zralý na ručník. Už to fakt kurva nejde. Předcházejí mě lidé, jediný důvod, proč jsem se nepropadl pořadím byl ten, že spousta lidí už to nedává vůbec a poděl cesty postávají, posedávají a polehávají těla. Já se chci také zastavit, sednout si, lehnout, chci domů, do postele, kamkoliv - jen už ne tohle. Ale pořád si opakuju, že jsem na UTMB a cíl už je blízko, tak žádné odpočívání. Ostatně mezi stromy už probleskují světla - Chamonix. Vylézáme z lesa, na poslední kontrolu na stanici lanovky je to ještě asi 70 výškových metrů po strmé sjezdovce, připadá mi to, jako kdybych měl vylézt celý Mont Blanc. Je to už fakt souboj vůlí a ne nohou.

Posledních pár výškových metrů. Foto: Sportograf.com, upraveno

Konečně jsem tu, hodinky hlásí No more climbs, nechci tu vůbec zastavovat, ale je třeba něco pozřít, jinak bych nedoběhl, a také chci vyndat z batohu vlajku. Přeci jen se neubráním krátkému posezení, většina lidí tu ale nestaví a mizí mi, nakonec se dokopu, abych běžel za nimi. Pouštím se dolů po sjezdovce, ale něco mi nehraje... zastavuji... přemýšlím... co je špatně? DO HAJZLU, JÁ TAM NECHAL VLAJKU!

Takže zpátky, sebrat vlajku z lavičky, a znovu. Cesta dolů je zdlouhavá, nejdřív sjezdovka, pak nekonečné serpentiny, povrch je celkem běhatelný, ale všichni už mají definitivně dost a dolů jen jdou. UTMB se oficiálně změnil na pochod Praha-Prčice. Vlastně ne, támhle ještě běží nějaký magor s vlajkou... Jsem kurva na UTMB, přece se tu nebudu procházet! Závodnící se otáčejí a udivěně zírají, co 98. km blbnu, já to pouštím na volnoběh, hypnotizuji nehet na palci, aby se mnou ještě chvíli vydržel, děsím se škobrtnutí a následného držkopádu, rozbitá stehna bolí, mám pocit, jako by se světla Chamonix pode mnou vůbec nepřibližovala, možná jen běžím jako křeček v kole, ne-li po Möbiově proužku - i Garmin mi tvrdí, že s přihlédnutím k výkonům za poslední dvě hodiny mi ten kilák a půl do cíle bude trvat 80 minut. LOL, go home Garmin, you are drunk, jsou tu první baráky Chamonix, tenhle úsek znám, viděl jsem ho na padesáti finisherských videích, teď to bude po lešení přes silnici a pak davem diváků podél řeky až na Place du Triangle de l'Amitié, všechno souhlasí až na ty diváky, v půl šesté ráno tu nejsou zrovna davy, mávám vlajkou nad hlavou a sporým skupinkám unavených fanoušků sděluji, že je miluji (ne vždy se to setkává s pochopením), a už je tu Plac du tentononc a cílová brána. Čas 20:34, 704. místo.

Cííííííl. Foto: Sportograf.com

Chci nějak pozdravit fanynky, ale nemám jak (resp. stačilo by zařvat, jsou tu kamery s mikrofony), nejvytrvalejší podporovatelé mi píší na mobil, vyzvedávám si finisherské tričko, ale je nějak tlusté, aha, není to tričko, super, triček mám hromadu, mikina s logem UTMB se hodí, hned si ji vezmu, počkat... něco je s ní v nepořádku... kruci... vesta :-/ Tenhle kus oděvu jsem nikdy nepochopil, mně je vždycky největší zima na ruce. Jednou zorganizuji ultimátní ultramaraton a v cíli se budou dávat finisherské rukávy.

Chtěl jsem alespoň vyfotit ten nápis UTMB finisher, ale nakonec ta fotka moc nevyšla, mdrám na to a dám to na Facebook takhle, a pečlivě promyšlený status také nevyťukám, jsem unavený. Na kalbu to tu nevypadá, v šest ráno tu chcíp pes. Dobíhá Tomáš, berem si zavazadla a jdeme na bus do Courmayeuru.