Galiyat Mountain Trail 2025

Odjezd “autobusů” (fskutečnosti dodávek, ta naše měla na zrcátku pověšenou svastiku) byl stanoven na 11:00, což v Pákistánu znamená, že jsme vyjeli v půl dvanácté. Naším cílem byla Chajbar Paštúnchwá, nejmenší a nejzaostalejší z Pákistánských provincií, s bezpečnostní reputací tak mizernou, že většina vlád (např. české MZV) varuje své občany, aby tam rozhodně nejezdili, a pokud tam pojedou a něco se semele, ať nečekají pomoc. Ale běžci říkali, že džihád je jinde, a tak jsem jel.

Pákistánské hory

Strastiplnou cestu jsem už popsal jinde, ale řidičovi se dodávku záhadně nepodařilo položit na bok ani se s ní skutálet z kilometrového srázu, a tak jsme po více než šesti hodinách jízdy stanuli v sedmdesát kilometrů vzdálené horské osadě Thandiani Top.

Na místě se ukázalo, že většina z objednaných a zaplacených pokojů vůbec neexistuje, a tak se muselo trochu improvizovat. Na jedničku šly dámy (čtyřlůžák, akorát to vyšlo), naše dvojka byla patrně pro bezvěrce a ten zbytek se na trojku absolutně nemohl vejít. Řešení se našlo, nedaleko byly opuštěné vybydlené baráky, ve kterých byly ne zcela rozpadlé a jen trochu plesnivé postele, takže všechno dobře dopadlo a nemusel nikdo spát na zapraží.

Zajímalo mě, proč je tu těch holek tak málo? Společenské bariéry? Předsudky? Běžci povídali neblbni, šedesát kilometrů, to je hodně, to není vzdálenost pro ženský.

Prosím? U nás jsou celé betlémy holek, které běhají jednu stovku za druhou. Příště nějakou přivezu a vašemu traťovýmu rekordu natrhne prdel o hodinu a ještě u toho bude sbírat borůvky a fotit krajinky na Facebook.

Blahosklonně přikyvovali. Cizinec je zde vážený host a tudíž si může plácat co chce.

Večer se rozdávaly mikiny s logem závodu, notovali jsme si s norskou diplomatkou, že je to super zlepšovák, neboť po setmění ve 2600 metrech teplota rychle padala.

Součástí akce byla i společná večeře, bylo to docela dobré a pálivé přiměřeně. Pochutnala si i četa policistů, kterou místní úřady poslaly, aby bděla nad naším spánkem. Večer ještě policajt obcházel zahraniční běžce a fotil si naše pasy. Asi aby měli co nahlásit na ambasádu, až nás unesou neznámí ozbrojenci.

Společná večeře

Ráno byla nějaká snídaně, dal jsem si pákistánskou omeletu, ale nechal jsem toho záhy, vysloveně jsem cítil, že tohle mému žaludku dobře nedělá. Nedělalo to dobře ještě dalších 30 km.

Foto před startem. Kromě této fotky vznikly další, kde se mnou a s českou vlajkou pózují náhodní Pákistánci a nedaří se je odehnat.

Pár minut do startu. Výše uvedená fotka se nějak nechtěla odeslat.

Společné předstartovní foto

Trasa se záhy ukázala být těžší, než jsem čekal, běželo se povětšinou po vrstevnici v nějakém šíleném srázu, okolní vegetace místy připomínala džungli, občas kvůli ní nebylo ani vidět na cestu. Sem tam jsme běželi přes nějakou osadu, prostí vesničané v tradičních úborech udiveně vzhlíželi od svých políček, co se to tam míhá za exoty.

Občerstvovaček bylo deset, ale většinou jsem kromě banánů neznal žádnou z nabízených pochutin a musel se vyptávat, občas jsem se dozvěděl, že je to silně pálivé. Občas byli na kontrole místo běžců postarší pánové v místních hábitech, tipuji, že na kontrolu najali nějaké místní pastevce.

Značení bylo proměnlivé kvality, místy jsem tápal, Garmin ukazoval jen fialovou čáru na bílém podkladu, místy byla trasa značená odpadky závodníků přede mnou. Na kopci, který má 2900 metrů a mapy.cz pro něj nemají jméno, jsem se trochu ztratil v mlze, chvíli jsem pronásledoval nějaké siluety, až se ukázalo, že jsou to krávy.

Následující úsek byl neběhatelný humus jak z Loučení, už vím, co dělal Petr Malý v Pákistánu: trasoval tam závod! 😀 Někde v těchto místech jsem se definitivně rozloučil s plánem dát to pod 7:30. A v nejnemožnějším místě byla občerstvovačka. Zdá se, že to sem vyvezli na koni, byl tu přivázaný.

Foto ze značení trasy. Takovéhle výhledy jsme na závodě neměli, ale zase nebylo vedro.

Setřásl jsem místního běžce, co říkal, že má chuť na pivo a vyfuňel jsem na 2996 m vysoký vrchol Miranjani. “You're the guy from the Czech Republic? How do you like our oxygen levels? ” zubili se dobrovolníci. Cosi jsem zasípal. V téhle výšce je mi blbě od žaludku, motá se mi hlava a po rovině je to občas jako běhat do kopce. Doufal jsem, že se během noci v nadmořské výšce 2600 aklimatizuji, ale asi to moc nevyšlo. Před spaním mi Garmin tvrdil, že mám dobrou formu a doporučil pořádný trénink, ráno tvrdil, že i když jsem spal 7 hodin bez přerušení, nestál ten spánek za mnoho a mám si dnes dát jen půlhodinový výklus.

600m seběh byl navigačně náročný, značení jsem moc nepotkal, cestičky se neustále větvily a spojovaly, co chvíli jsem nevěděl kudy dál. “Je to jedno,” povídal mi spoluběžec. Vypadal trochu jako Usáma bin Ládin, ale ve skutečnosti to byl milý a přátelský člověk. “Všechny tyhle cesty vedou Nathia Gail, je jedno, kudy poběžíš.” No jo, ale zatímco já jsem se klikatil ze strany na stranu, místní to tu znali a běželi neomylně nejlepší cestou. Zkoušel jsem se držet toho běžce, ale ztratil se mi v mlze.

Nathia Gali je turistické letovisko, dost lidí, taxikáři mi vnucovali, že mě nahoru vyvezou tágem, zajímalo by mě, zda nabídky někdo využil, snad ne. Shlížely tu na mě potréty Imrána Chána, pákistánského Tomia Okamury, který se nebojí lidem říkat to, co chtějí slyšet; zkratka jeho strany PTI (Pákistánské hnutí za spravedlnost) tu byla nasprejovaná na kdejakém sloupu. Když jsem jeho jméno zaslechl v Láhauru i Islámábádu, vyslovovali ho s despektem; zde na chudém a nevzdělaném venkově ho zdá se lidé žerou. Žerou ovšem i závodníky, klasické “ahoj fanynky” jsem si ale tentokrát odpustil. Ta skupinka sice fandila vášnivě, ale na rozdíl od fanoušků na UTMB neměli kravské zvonce ani řehtačky, nýbrž palné zbraně, a na uniformách nápis Khyber Pakhtunkhwa Police. Raději jsem je neprovokoval.

V Nathia Gali před chvílí odstartoval závod na 20 km, já jsem po 40 krásně rozběhaný a v pětisetmetrovém stoupání bez problémů předbíhám desítky běžců, kteří jsou teprve na druhém km. Dvacítku běželo (na rozdíl od šedesátky) docela dost holek, a tak jsem se rozhodl trochu otestovat ty rady, co psali v turistickém průvodci, že cizinec by měl místní ženy nechat raději na pokoji, a když si nedá pokoj, ony se s ním bavit nebudou. Kde jinde zkusit otestovat společenské hranice než zde v horách, daleko od úzkoprsých strážců zkostnatělé morálky? A v rámci sportu, v němž už tak nějak z jeho podstaty samé vyplývá, že se mu věnují nekonvenční volnomyšlenkáři - a volnomyšlenkářky?

Stoupáme na Mushkpuri a a ochranka s námi

Zkoušel jsem prohodit pár slov s každou holkou, kterou jsem doběhl, a kupodivu se to dařilo. Jedna - od pohledu jasná rebelka, protože měla třičtvrťáky, takže jí byly trochu vidět nohy - se dokonce dala do řeči jako první se mnou. Košem jsem dostal jen jednou, od běžkyně v šátku, na Hi, how are you? reagovala pouze omluvným úsměvem. Ale třeba jen neuměla anglicky.

Vydrápal jsem se na Mushkpuri (2810 m), do cíle zbývalo 15 km. Konečně jsem se cítil trochu aklimatizovaný. Žaludek už povolil a hlava se omezila na občasné zatočení, obvykle v místech, kde jsem to potřeboval nejméně. “This is the last climb, my friend,” povídal spoluběžec. “From now only downhill.”

Závěr výstupu na Mushkpuri

No, to jsem úplně nepotřeboval, raději bych dalších 2000 m stoupání; věřil jsem si, že s tím Malofatranským tréninkem před třemi týdny bych utavil kohokoliv, kdo měl náskok menší než 5 km. Takhle z kopce takovou výhodu nemám. A hnedle mě šmikla norská diplomatka, které to běželo parádně.

Je to tady populární turistická oblast, takže zde v neděli kolem poledne byly davy lidí, překáželi tak nějak všem rovnoměrně, já byl možná o něco asertivnější při kličkování mezi nimi. Párkrát to nevyšlo a s někým jsem se srazil, ale vzali to po každé s úsměvem, nikdo mě nefláknul po hlavě kalašnikovem. Především ale hlučně povzbuzovali, dokonce hlasitěji než kotel Chajbarsko-paštunské policie, taková podpora mě vždy ohromně nakopne, valil jsem z kopce ohromnou rychlostí a další ztráty pořadí už nepřipustil (a ne, že by to na mě nezkoušeli).

Cesta uhnula ze silnice do pořádného kamenitého bordelu, v takových sebězích jsem jako ryba ve vodě, cvaknul jsem norskou diplomatku, a spolu s ní pár dalších lidí včetně dvou z mé trasy.

Nejsilnější emoce jsem měl při předbíhání jednoho dvacítkaře, který nedbal apelů pořadatelů i explicitního zákazu v pravidlech, kašlal na cedule “keep the national park clean”, “do not litter” a “put your trash in the trash can”, a odhodil kelímek do roští. Bylo to poprvé za sedm let běhání závodů, co jsem něco takového zahlédl, nemohl jsem uvěřit svým očím a ptal se spoluběžce, jestli viděl to, co já. “Yes. Some people have no respect for the environment.” Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem mu ani nedokázal jednu natáhnout. Ale umínil jsem si, že jestli ještě někoho takového uvidím, už zaváhat nebudu. A je mi jedno jestli mě pak Chajbarsko-paštunský fanklub odveze na fanouškovskou základnu.

Národní park se jmenuje Ayubia a běželi jsme po cestě, které se říká Pipeline track. V roce 1892 zde vybudovali Britové vodovod, který příváděl vodu z hor do městečka Murree. Vodovod a stezka se klikatí v úbočí kopce v nadmořské výšce cca 2300 metrů, občas se otevře úchvatný výhled, a i když to byla de facto stezka vhodná pro kočárky, některé úseky řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy běžel. Pákistán je krásná země a nechápu, proč se z něj jeho obyvatelé pořád snaží udělat smetiště.

Přímo přede mnou jeden takový vořežprut odhodil obal od sušenek do lesa, a mně stoupl tep na 380. Jen počkej, nemáš tušení, co jsi na sebe právě přivolal! Tvůj ciferník pozná středověk. Přidal jsem do kroku, on asi něco tušil a přidal také. Pár kilometrů před cílem úplně nebyly síly na nějaké rapidní stahování (zejména když ten píčus měl v nohách o 40 km méně), ale přeci jen jsem se metr po metru blížil a masíroval si klouby prstů. Bylo totiž ještě třeba za běhu vygooglit, jak správně někomu rozbít hubu a neublížit si při tom. Nikdy jsem to nedělal a měl jsem jen mlhavé povědomí o tom, jak na to.

Píčuse jsem nakonec chytil, co jsem naopak nechytil, byl mobilní signál, a tak jsem se omezil jen na pár peprných anglických výrazů, o kterých v turistickém průvodci psali, že je nemáme v Pákistánu používat, ty googlit nepotřebuju. Týpek vypadal dost zaraženě, opakoval “I am sorry” a nelze vyloučit, že už to doopravdy neudělá.

Přiznám se, Pákistán jsem považoval za poušť. A z půlky takový doopravdy je, ale ta severní část je velmi zelená - a s pěknými traily.

Perlou Pipeline track je 76 metrů dlouhý Motto tunnel z roku 1891. Desítky let se o něm nevědělo, neboť byl zcela zasypán odpadky, objevili ho až náhodně při nějakých vykopávkách. Teď už je vyčištěný, opravený, osvětlený a vede skrz něj trasa závodu.

Pákistán je ovšem konzervativní země a mnozí jeho obyvatelé jsou milovníky starých pořádků, například památek zasypaných odpadky. Jeden takový obyvatel (se startovním číslem) se rozhodl přispět k návratu tunelu do předchozího stavu - přímo před zraky netečné policie. Sebral jsem to ze země, vrazil mu to do ruky, z metru zařval do ksichtu, ať to kurva odnese do koše, a radši se moc neohlížel, protože mi bylo jasné, že vteřinu poté, co jsem mu ukázal záda, to letělo na zem znovu.

Za tunelem byla kontrola, ano, bonzovat se nemá, nevěřil bych, že někdy někde budu požadovat pro někoho diskvalifikaci, ale v Pákistánu se mi už přihodilo mnoho věcí, o kterých bych nikdy neřekl, že jsou možné. Personál po sobě chvíli bezradně koukal, a nakonec se zmohl jen na “We’re sorry that you had this experience.”

Poslední úsek už byl liduprostý, potkával jsem jen běžce, bohužel byli všichni z dvacítky, takže jsem si v pořadí nepolepšil. Hodinky tvrdily, že zatímco jsem machroval, že to dám za 7:30, nakonec to nejspíš nedám ani pod devět hodin, a tak jsem rubal co by to šlo, abych tuto potupu odvrátil. Poslední kontrolu jsem přivítal, všichni tu stavěli, já ne; ale šedesátkaře jsem mezi startovními čísly hledal marně. Rozpadlý mostek byl dost adrenalin, hypnotizoval jsem ho, aby ještě vydržel a zhroutil se nejlépe pod tím popelářem naruby. Poslední dva km jsem byl už šněroval z posledního, tak to má být, kdo není v cíli na sračku, ten to flákal. Natáhli mi tu pásku “You made it”, jako kdybych vyhrál, rozbalil jsem vlajku a tu pásku protnul.

V cíli finišerská medaile, nezbytné focení s každým (resp. focení každého se mnou), faux pas, když jsem se vyptával jedné běžkyně, proč letos neběžela, a až potom jsem si všiml, že je cca v osmém měsíci, starost o to, kde si umyju příšerně zaprasené nohy. Nakonec se to myslím celkem podařilo, do hotelu mě pustili, akorát sekuriťák, co vždycky vyskočil a otevřel mi dveře, tentokrát zůstal sedět a významně hladil hlaveň samopalu.

Předání finisherské medaile

Cizinci na závodě se rekrutují z řad zaměstnanců ambasád, popř. OSN. Aby na závod jen tak přijel někdo z Evropy, to se moc neděje. Pan ředitel měl radost.

Část finisherů. Zbytek byl ještě na trase.

Jestli bych závod doporučil? Určitě ano, líbilo se mi to. Nemá asi smysl létat kvůli němu z Evropy, ale budete-li se pohybovat poblíž, určitě toto zpestření programu zvažte. Jako trek lze doporučit zejména druhou část závodu, od Miranjani dál. Ředitel závodu si chce příští rok vyzkoušet nějaký závod v Evropě, společně jsme vybrali Julian Alps, tak snad se ještě potkáme.

Stats: 59 km/2000 m+, čas 8:59, 9. místo z 59 (13 DNF).