Letecká stovka 2023
Další akcí ultratrailové sezóny je Letecká stovka, která se běží v pohoří Povážský Inovec. Poslední ročník se konal v roce 2019, účastnil jsem se a dobře mi to sedlo, 105 km dlouhou hornatou trať jsem absolvoval v čase 15:39 - byl to jeden z mých nejlepších výkonů v ultratrailu. Týden jsem pak nemohl pořádně chodit. Tehdy to byla taková docela jarní stovka a uběhl jsem to celé v kraťasech a tričku, letos slibuje počasí pořádnou zimní stovku. A v horách. Nějaké zimní stovky už jsem běžel, ale všechny byly v nížině a většina i dost placatá. Tohle bude moje premiéra v zimní horské stovce. Rád bych někdy absolvoval něco jestě drsnějšího, třeba obávanou Kysuckou, a tohle beru jako příležitost načerpat zkušenosti. A také otestovat vybavení, na co se můžu v zimě v horách spolehnout a co raději nechat v nížině.
Také to beru jako trénink na UTMB. Od té doby, co mi napsali, že mě berou, je všechno trénink na UTMB. Zatím ale při tom tréninku dělám spíš ostudu, už bych se potřeboval trochu začít zlepšovat, ale bez formy a s dojebaným palcem to jde ztuha.
Spím v hotelu v Trenčíně, těch 1800 metrů běhu na start beru jako příjemnou rozcvičku. (Kecám. Chtěl jsem jít pěšmo, abych se nevysiloval před startem, ale zaspal jsem a nezbylo než běžet.)
Rozednívá se a startujeme. První úsek je děsný a patří k tomu nejhoršímu, co lze v česko-slovenských závodech zažít. 18 km běhu po hrázi na břehu Váhu, kde je to totálně placaté a není tam vůbec nic k vidění. Nuda k uzoufání. Celé jsem to pro vás natočil a můžete se přesvědčit sami:
Někdo by mohl namítnout, že to video má 11 sekund, ale správně je třeba pouštět si ho ve smyčce dvě hodiny. Zaručeně o nic podstatného nepřijdete.
Jediné zpestření nastalo v místech, kde se nám do cesty postavila jakási strouha, která se vlévá do Váhu. Strouha byla rozvodněná a bylo třeba ji přeskákat po kamenech. Zrovna když jsem dobíhal, chystal se k tomuto výkonu mistr Vocásek. Tešil jsem se na nějaký žertovný výstup k prosvětlení běžecké nudy - např. osvědčené číslo "pád do vody s uplaváním bot". Další běžci se těšili také, zaujali místa s dobrým výhledem, vytáhli mobily a začali natáčet. Ale komická vložka nepřišla, a tak nám nezbývá než zatnout zuby a doběhnout do míst, kde již trasa nebude urážet vkus pravověrného ultráka. Trochu se brzdím, nechci to přepálit. Závodit začnu až později.
Za Kálnici se trasa láme do prudkého kopce a stoupá na hřeben Povážského Inovce. Na sjezdovce stojí fotograf a fotí závodníky, zjevně už ví co a jak, neboť pořizuje předovky i riťovky. S přibývajícími výškovými metry se rychle zintenzivňuje počasí - zatímco dole bylo nad nulou, lehký vánek a trocha sněhu, který hned tál, tady už jsou závěje, sněží intenzivně a hlavně čím dál více fouká. Hydrometeorologický ústav na dnešek vydal nějaké varování před vichřicí - zůstaňte doma, hlavně nechoďte do lesa, a už vůbec ne do hor! Nedbáme toho a stoupáme, teď přijde čas, kdy se ukáže pravda o mém vybavení.
Jako první se z Kysucké stovky odhlašují rukavice za 149,- z Decathlonu, o sto metrů výše i softshellová bunda odtamtéž. Pod vrcholem Panské Javoriny fičí severák a jsem úplně profouknutej a vymrzlej jak preclík, nabízelo by se natáhnout si ještě tu šusťákovku od Montane, co mě vloni zachránila na Istrii, jenže to bych se k ní musel dostat. Všechny zipy na batohu jsou zamrzlé.
Šusťákovka mi nakonec zachránila prdel i tady (předběhlo mě asi deset lidí, než ten posranej zip povolil), jen jsem ji oblékl, prošel jsem bránou do říše tepelného komfortu a... jakej vítr? Kde? Tady nic není. Ale aby té pohody nebylo moc, nedaří se mi na vrcholu složit hole, segmenty přimrzly k sobě. No nakonec taky povolily, ale předběhlo mě dalších pět lidí a zarazil jsem si do dlaně karbonovou třísku. Ještě rychlý snímek situace na žádost fanynky (vymrzlý telefon chcípl hned poté) a přichází čas odsud zmizet, než tu přimrznu i já.
Rozebíhám se z kopce a celkem to jde. Před závodem jsem přijal nějaká opatření směřující k omezení metatarsalgie, trochu to zabralo, doháním hodně z těch lidí, co mi zdrhli, když jsem zápolil s vymrzlým vybavením. Je tu čtyřicátý kilometr, kde mám plánovanou krizi. Před měsícem na Malohanácké mi došly síly na 27. km, před dvěma týdny jsem vymřel na čtyřiatřicátém, teď jsem měl cíl vydržet alespoň čtyřicet, ale čtyřicet už je pryč a já stále můžu, naopak nemohou ti závodníci okolo, je to tu samý turista, mám pocit.
Na kontrolu v Duchonce (48. km) dobíhám s náskokem čtyřicet minut oproti rozpisu, který jsem si před závodem udělal. Zopakovat 15:39 je v současném rozpoložení nedosažitelné, ale chtěl bych to dát alespoň pod 18 hodin, rozepsal jsem si, kdy kde musím být, abych byl v cíli za 17:45. Zatím se to tedy daří a povzbuzen pokračuji dál. Síly pořád celkem jsou, je super vědět, že se mi forma vrací. Ačkoliv - pokles formy je to nejmenší, co mě trápilo. Vím, že to v sobě mám, a kdyby mi tělo neházelo klacky pod palec, věřím si, že za půl roku bych natrénoval tak, že na UTMB bych jel v nejlepší formě. Kdyby.
Mnohem důležitější je ale vidět, že se mi vrací radost z běhu. V poslední době jsem přiliš mnoho běhů absolvoval s tím, že si to jdu celé protrpět, a taky to tak bylo. Dnes mě to celkem baví, i když mě začíná dost bolet šlacha nad kotníkem. Na povzbuzení čtu (když to jde) vzkazy od fanoušků na Facebooku a od fanynek v messengeru. Nejvíc mě nakopne transparent na plotě "Martin Č. makaj", dokud mi někdo neprozradí, že skutečným adresátem měl patrně být jakýsi Martin Černák, který tu běžel přede mnou. No co to má být? Tohle do své reality nepustím. Žádný Černák tu neběžel. Žádný Černák nikdy neexistoval.
Na 60. km mi hodinky pořád hlásí, že to mám rozběhnuté na 15 hodin, ale proti tomuhle pokušení obrňuji svoji mysl. Ten rovinatý začátek to hodně zkreslil, zatímco před námi je noc a někde v dálce majestátní Inovec, který dosahuje výšky 1042 metrů. Navíc mě bolí ta holeň. A ke všemu se na 63. km konečně dostavuje ta krize. Je to tedy spíše krize glykemická, přepadá mě ukrutný hlad a nohy vůbec netáhnou, naopak tahám já je. Ale nechci teď ujídat ze zásob jídla, do cíle je ještě maraton, a hlavně na dohled je občerstvovačka, tam toho doplním, až mi poleze glykogen ušima.
Ty tři km na kontrolu se proměnily v ukrutné trápení, nakonec jsem musel zkonzumovat poslední gel, jinak bych se do toho kopce vlekl ještě teďka. Ve Bezovci (66. km) strategicky usedám ke stolu, kde dobrovolnice maže chleby mexickou pomazánkou, a házím je do sebe rychleji, než je stíhá mazat, nakonec mexická pomazánka došla a Otesánkovi raději podstrčili kotel polévky. Jediné, co mě přinutilo zastavit toto obžerství byla hrozba, že nakonec skončím někde sám v lese, za tmy, ve sněhu a vánici, v podřepu, s kapesníčky schovanými za beznadějně zamrzlým zipem. (Obavy se pozléze naplnily. Téma zamykám.)
Vyrážím dál, náskok na časový plán se smrsknul na čtvrthodinu, holeň bolí čím dál víc, ale pořád to nějak jde, co jde běhat běžím, kde to nejde tam aspoň chvátám. Přepnul jsem úplně na autopilota. Tuhle schopnost všechno vypnout, nemyslet na nic a tupě rázovat kupředu, tu jsem po operaci také ztratil, docela se hodí, že se pomalu vrací. Spoluběžec kouká do mobilu na výsledky, my to máme do cíle ještě šest hodin, ale v cíli už se předávají medalie. Dle očekávání došlo na souboj titánů, Martin Halász vs. Matej Oravec, prvně jmenovaný byl první. Za nimi překvapivě (mně) zcela neznámá Linda Boldane. Ale začne to dávat smysl, když se člověk podívá, odkud přijela. Oproti domácím borcům má mnohem lepší předpoklady vyrovnat se zimou, tmou a halucinacemi z podvýživy.
Spoluběžec tvrdí, že už na běhání jebe a bude už jen turista, mě bojovnost ještě neopustila a jdu dopředu, za tři kilometry si vypracuji náskok dobrých dvacet metrů. Padá tma a rozvěcíme čelovky, v rámci prevence hypoglykemie (a trudnomyslnosti) vytahuji balíček kyselých dešťovek (nebo jak se to jmenovalo), ovšem jsou tak zmrzlé, že rozžvýkat je je disciplína sama o sobě. Když dojím, zjišťuji, že spoluběžec je fuč a mám tu nového.
Tak to by nešlo. Zkouším zabrat a dohnat toho původního, před sebou vídím jeho čelovku, cítím jak se mi po těle rozlévá glukóza, doháním ho, chvíli běžíme ve třech, pak se trhám. Jedu na vlně euforie z dešťovek, tři čtvrtiny závodu nejedu naplno, abych šetřil energii, teď je tu poslední čtvrtina, teď teprve začnu závodit! Čelovky za mnou už nejsou vidět, zato jsou vidět přede mnou, předbíhám jednu, pak druhou, třetí se mi nedaří uštvat, jsme v nějakém prudkém krpálu, luštím zasněženou ceduli: I - NO - VEC 10 - 42 m. Yes! To je dnes druhá nejlepší cedule. Seběh je kluzký a majitel čelovky přede mnou volí raději rozvážný sestup, já jdu před něj a valím nedbaje rizika vysekání se, takže se vysekám, ale jen trochu, a předbíhám další čelovku. Radost mi kazí jen to, že při doběhu na Inoveckou chatu (85. km) zjišťuji, že podle časového plánu jsem už měl být pryč. Ale je třeba provést nějakou údržbu, doplnění zásob a tak.
Vyrážím s čtvrthodinovou sekerou oproti plánu, teď už to bude jen z kopce, to doženu jako nic. Tedy má tam být ještě takový malý brdek, ale ten mě moc nezpomalí. Běžím lesem úplně sám a dobře to odsýpá. Předbíhají mě čtyři běžci (Žádné detaily. Téma je zamčené.), valím abych je dohnal, ale není to žádná sranda. Zdá se, že zatímco já jsem začal závodit na 75. km, oni začali na 90. Navíc chumelí nejvíc z celého závodu, aspoň že už nefouká. Tři ze čtyř usurpátorů horko těžko předbíhám, ale v nižších polohách je místo sněhu bláto, ty vole, kdo v tom má běhat. U železniční trati jsem trochu zmatený, než zjistím, že slovenští značkáři klidně natrasují červenou přes koleje, na co nějaký přechod. Hodinky hlásí, že přede mnou je prudké stoupání 330 výškových metrů, do háje, co to je? Podle mapy jsem to odhadoval na takový nízký neškodný kopeček.
Síly mě opouštějí a padám do krize, výstup je extrémně rozblácený, udělám krok nahoru a třičtvrtě kroku sjedu dolů, sem asi navozili všechno to bahno, když uklízeli po Pražské stovce. Garmin poprvé ukazuje, že to nestihnu za 18 hodin (odhad: 18:12), čelovky přede mnou mizí, čelovky za mnou se přibližují, ba co hůř - jsou z nich čelovky přede mnou. Do hajzlu. Konečně nahoře, ale z druhé strany je seběh zledovatělý tak, že si netroufnu to nějak víc rozběhnout, tady to fakt smrdí sádrou.
Dobíhám na poslední kontrolu (95. km) a z mého plánu už zbyly jen cáry, navíc mám vybité hodinky a musím se trochu zdržet, abych je dobil alespoň natolik, aby vydržely do cíle. Ostatní tu ale moc nezastavují, chtějí už to mít celé z krku a pokračují směr cíl. Kurva drát, 90 km mi to jde dobře a pak se to během půl hodiny takhle rozsype.
Proklínám celý svět a vyrážím na poslední úsek, je to z kopce po silnici, to se palci nelíbí a ta holeň už je vysloveně domrdaná a brzdí mě. Přede mnou již svítí Trenčín. A ještě blíž je skupinka čelovek. Nejsou tak daleko, ovšem nejsem schopen se ani přiblížit, už to prostě nejde. Klesání končí, oni zvolňují do chůze, já to zkouším z posledních sil urvat, běžím a předbíhám, oni mě zkoušejí pronásledovat, ale metr po metru se vzdaluji. Do cíle jsou asi tři kilometry a připadá mi to jako tři sta, běh je nesnesitelný, ale přede mnou je potenciální oběť, tak se ještě držím. Dobíhám Václava, rozumuje, jestli to, že ještě dva kiláky před cílem drží krok s běžcem mého formátu (LOL) je proto, že se tolik zlepšil, nebo jestli jsem se já tolik zhoršil (B je správně), nakonec se mnou ale krok neudrží, a ještě (už v Trenčíně) předbíhám vrávorající čelovku na schodech k hradu.
Přeběh přes nasvícený Trenčínský hrad s výhledem na historické centrum je ovšem super, užívám si to, na chvíli zapomenu na všechno špatné a kochám se - takže hned blbě odbočuji. Motám se v uličkách Trenčína a opilci na mě pokřikuji, když se konečně trefím na trasu, vrávorající čelovka je zase přede mnou, ale nedá práci ho dostihnout, táže se co mě proboha pudí k tomu, že to i půl kiláku před cílem takhle rvu? Na to ale nemám čas, říkám koukni, támhle někdo běží, máknem a předběhnem ho! Výzva nebyla přijata, ulovím si ho tedy sám, a už je tu cíl.
Ale ještě ne konec utrpení, k pivu vede několik schodišť nahoru i (což je horší) dolů, a do mě se dala všechna ta bolest, co jsem doteď potlačoval. Nějak se tam dovleču, ale nemám na pivo ani chuť, právě mi došlo, že do hotelu to mám ještě 1800 metrů. Fuck. Zavolal bych si tágo, ale takhle špinavého by nevzali ani popeláři. Snad hodinu se hnípu v polévce se sójovým párkem, než konečně vyklopýtám na půlhodinovou štreku spícím Trenčínem směr sprcha a postel.
Stats: 107 km, 4100 m+, 81. místo z 180, 37 startujících závod nedokončilo.
Také to beru jako trénink na UTMB. Od té doby, co mi napsali, že mě berou, je všechno trénink na UTMB. Zatím ale při tom tréninku dělám spíš ostudu, už bych se potřeboval trochu začít zlepšovat, ale bez formy a s dojebaným palcem to jde ztuha.
Spím v hotelu v Trenčíně, těch 1800 metrů běhu na start beru jako příjemnou rozcvičku. (Kecám. Chtěl jsem jít pěšmo, abych se nevysiloval před startem, ale zaspal jsem a nezbylo než běžet.)
 | |
| Před startem. Představoval bych si méně oteklou fotku, ale v Pováží už holt začala pylová sezona |
Rozednívá se a startujeme. První úsek je děsný a patří k tomu nejhoršímu, co lze v česko-slovenských závodech zažít. 18 km běhu po hrázi na břehu Váhu, kde je to totálně placaté a není tam vůbec nic k vidění. Nuda k uzoufání. Celé jsem to pro vás natočil a můžete se přesvědčit sami:
Někdo by mohl namítnout, že to video má 11 sekund, ale správně je třeba pouštět si ho ve smyčce dvě hodiny. Zaručeně o nic podstatného nepřijdete.
Jediné zpestření nastalo v místech, kde se nám do cesty postavila jakási strouha, která se vlévá do Váhu. Strouha byla rozvodněná a bylo třeba ji přeskákat po kamenech. Zrovna když jsem dobíhal, chystal se k tomuto výkonu mistr Vocásek. Tešil jsem se na nějaký žertovný výstup k prosvětlení běžecké nudy - např. osvědčené číslo "pád do vody s uplaváním bot". Další běžci se těšili také, zaujali místa s dobrým výhledem, vytáhli mobily a začali natáčet. Ale komická vložka nepřišla, a tak nám nezbývá než zatnout zuby a doběhnout do míst, kde již trasa nebude urážet vkus pravověrného ultráka. Trochu se brzdím, nechci to přepálit. Závodit začnu až později.
Za Kálnici se trasa láme do prudkého kopce a stoupá na hřeben Povážského Inovce. Na sjezdovce stojí fotograf a fotí závodníky, zjevně už ví co a jak, neboť pořizuje předovky i riťovky. S přibývajícími výškovými metry se rychle zintenzivňuje počasí - zatímco dole bylo nad nulou, lehký vánek a trocha sněhu, který hned tál, tady už jsou závěje, sněží intenzivně a hlavně čím dál více fouká. Hydrometeorologický ústav na dnešek vydal nějaké varování před vichřicí - zůstaňte doma, hlavně nechoďte do lesa, a už vůbec ne do hor! Nedbáme toho a stoupáme, teď přijde čas, kdy se ukáže pravda o mém vybavení.
Jako první se z Kysucké stovky odhlašují rukavice za 149,- z Decathlonu, o sto metrů výše i softshellová bunda odtamtéž. Pod vrcholem Panské Javoriny fičí severák a jsem úplně profouknutej a vymrzlej jak preclík, nabízelo by se natáhnout si ještě tu šusťákovku od Montane, co mě vloni zachránila na Istrii, jenže to bych se k ní musel dostat. Všechny zipy na batohu jsou zamrzlé.
Šusťákovka mi nakonec zachránila prdel i tady (předběhlo mě asi deset lidí, než ten posranej zip povolil), jen jsem ji oblékl, prošel jsem bránou do říše tepelného komfortu a... jakej vítr? Kde? Tady nic není. Ale aby té pohody nebylo moc, nedaří se mi na vrcholu složit hole, segmenty přimrzly k sobě. No nakonec taky povolily, ale předběhlo mě dalších pět lidí a zarazil jsem si do dlaně karbonovou třísku. Ještě rychlý snímek situace na žádost fanynky (vymrzlý telefon chcípl hned poté) a přichází čas odsud zmizet, než tu přimrznu i já.
 |
| Chtěla zpravodajství z Inovce, a kdo nemá Inovec, dá tam Panskú Javorinu |
Rozebíhám se z kopce a celkem to jde. Před závodem jsem přijal nějaká opatření směřující k omezení metatarsalgie, trochu to zabralo, doháním hodně z těch lidí, co mi zdrhli, když jsem zápolil s vymrzlým vybavením. Je tu čtyřicátý kilometr, kde mám plánovanou krizi. Před měsícem na Malohanácké mi došly síly na 27. km, před dvěma týdny jsem vymřel na čtyřiatřicátém, teď jsem měl cíl vydržet alespoň čtyřicet, ale čtyřicet už je pryč a já stále můžu, naopak nemohou ti závodníci okolo, je to tu samý turista, mám pocit.
Na kontrolu v Duchonce (48. km) dobíhám s náskokem čtyřicet minut oproti rozpisu, který jsem si před závodem udělal. Zopakovat 15:39 je v současném rozpoložení nedosažitelné, ale chtěl bych to dát alespoň pod 18 hodin, rozepsal jsem si, kdy kde musím být, abych byl v cíli za 17:45. Zatím se to tedy daří a povzbuzen pokračuji dál. Síly pořád celkem jsou, je super vědět, že se mi forma vrací. Ačkoliv - pokles formy je to nejmenší, co mě trápilo. Vím, že to v sobě mám, a kdyby mi tělo neházelo klacky pod palec, věřím si, že za půl roku bych natrénoval tak, že na UTMB bych jel v nejlepší formě. Kdyby.
Mnohem důležitější je ale vidět, že se mi vrací radost z běhu. V poslední době jsem přiliš mnoho běhů absolvoval s tím, že si to jdu celé protrpět, a taky to tak bylo. Dnes mě to celkem baví, i když mě začíná dost bolet šlacha nad kotníkem. Na povzbuzení čtu (když to jde) vzkazy od fanoušků na Facebooku a od fanynek v messengeru. Nejvíc mě nakopne transparent na plotě "Martin Č. makaj", dokud mi někdo neprozradí, že skutečným adresátem měl patrně být jakýsi Martin Černák, který tu běžel přede mnou. No co to má být? Tohle do své reality nepustím. Žádný Černák tu neběžel. Žádný Černák nikdy neexistoval.
Na 60. km mi hodinky pořád hlásí, že to mám rozběhnuté na 15 hodin, ale proti tomuhle pokušení obrňuji svoji mysl. Ten rovinatý začátek to hodně zkreslil, zatímco před námi je noc a někde v dálce majestátní Inovec, který dosahuje výšky 1042 metrů. Navíc mě bolí ta holeň. A ke všemu se na 63. km konečně dostavuje ta krize. Je to tedy spíše krize glykemická, přepadá mě ukrutný hlad a nohy vůbec netáhnou, naopak tahám já je. Ale nechci teď ujídat ze zásob jídla, do cíle je ještě maraton, a hlavně na dohled je občerstvovačka, tam toho doplním, až mi poleze glykogen ušima.
Ty tři km na kontrolu se proměnily v ukrutné trápení, nakonec jsem musel zkonzumovat poslední gel, jinak bych se do toho kopce vlekl ještě teďka. Ve Bezovci (66. km) strategicky usedám ke stolu, kde dobrovolnice maže chleby mexickou pomazánkou, a házím je do sebe rychleji, než je stíhá mazat, nakonec mexická pomazánka došla a Otesánkovi raději podstrčili kotel polévky. Jediné, co mě přinutilo zastavit toto obžerství byla hrozba, že nakonec skončím někde sám v lese, za tmy, ve sněhu a vánici, v podřepu, s kapesníčky schovanými za beznadějně zamrzlým zipem. (Obavy se pozléze naplnily. Téma zamykám.)
Vyrážím dál, náskok na časový plán se smrsknul na čtvrthodinu, holeň bolí čím dál víc, ale pořád to nějak jde, co jde běhat běžím, kde to nejde tam aspoň chvátám. Přepnul jsem úplně na autopilota. Tuhle schopnost všechno vypnout, nemyslet na nic a tupě rázovat kupředu, tu jsem po operaci také ztratil, docela se hodí, že se pomalu vrací. Spoluběžec kouká do mobilu na výsledky, my to máme do cíle ještě šest hodin, ale v cíli už se předávají medalie. Dle očekávání došlo na souboj titánů, Martin Halász vs. Matej Oravec, prvně jmenovaný byl první. Za nimi překvapivě (mně) zcela neznámá Linda Boldane. Ale začne to dávat smysl, když se člověk podívá, odkud přijela. Oproti domácím borcům má mnohem lepší předpoklady vyrovnat se zimou, tmou a halucinacemi z podvýživy.
Spoluběžec tvrdí, že už na běhání jebe a bude už jen turista, mě bojovnost ještě neopustila a jdu dopředu, za tři kilometry si vypracuji náskok dobrých dvacet metrů. Padá tma a rozvěcíme čelovky, v rámci prevence hypoglykemie (a trudnomyslnosti) vytahuji balíček kyselých dešťovek (nebo jak se to jmenovalo), ovšem jsou tak zmrzlé, že rozžvýkat je je disciplína sama o sobě. Když dojím, zjišťuji, že spoluběžec je fuč a mám tu nového.
Tak to by nešlo. Zkouším zabrat a dohnat toho původního, před sebou vídím jeho čelovku, cítím jak se mi po těle rozlévá glukóza, doháním ho, chvíli běžíme ve třech, pak se trhám. Jedu na vlně euforie z dešťovek, tři čtvrtiny závodu nejedu naplno, abych šetřil energii, teď je tu poslední čtvrtina, teď teprve začnu závodit! Čelovky za mnou už nejsou vidět, zato jsou vidět přede mnou, předbíhám jednu, pak druhou, třetí se mi nedaří uštvat, jsme v nějakém prudkém krpálu, luštím zasněženou ceduli: I - NO - VEC 10 - 42 m. Yes! To je dnes druhá nejlepší cedule. Seběh je kluzký a majitel čelovky přede mnou volí raději rozvážný sestup, já jdu před něj a valím nedbaje rizika vysekání se, takže se vysekám, ale jen trochu, a předbíhám další čelovku. Radost mi kazí jen to, že při doběhu na Inoveckou chatu (85. km) zjišťuji, že podle časového plánu jsem už měl být pryč. Ale je třeba provést nějakou údržbu, doplnění zásob a tak.
Vyrážím s čtvrthodinovou sekerou oproti plánu, teď už to bude jen z kopce, to doženu jako nic. Tedy má tam být ještě takový malý brdek, ale ten mě moc nezpomalí. Běžím lesem úplně sám a dobře to odsýpá. Předbíhají mě čtyři běžci (Žádné detaily. Téma je zamčené.), valím abych je dohnal, ale není to žádná sranda. Zdá se, že zatímco já jsem začal závodit na 75. km, oni začali na 90. Navíc chumelí nejvíc z celého závodu, aspoň že už nefouká. Tři ze čtyř usurpátorů horko těžko předbíhám, ale v nižších polohách je místo sněhu bláto, ty vole, kdo v tom má běhat. U železniční trati jsem trochu zmatený, než zjistím, že slovenští značkáři klidně natrasují červenou přes koleje, na co nějaký přechod. Hodinky hlásí, že přede mnou je prudké stoupání 330 výškových metrů, do háje, co to je? Podle mapy jsem to odhadoval na takový nízký neškodný kopeček.
Síly mě opouštějí a padám do krize, výstup je extrémně rozblácený, udělám krok nahoru a třičtvrtě kroku sjedu dolů, sem asi navozili všechno to bahno, když uklízeli po Pražské stovce. Garmin poprvé ukazuje, že to nestihnu za 18 hodin (odhad: 18:12), čelovky přede mnou mizí, čelovky za mnou se přibližují, ba co hůř - jsou z nich čelovky přede mnou. Do hajzlu. Konečně nahoře, ale z druhé strany je seběh zledovatělý tak, že si netroufnu to nějak víc rozběhnout, tady to fakt smrdí sádrou.
Dobíhám na poslední kontrolu (95. km) a z mého plánu už zbyly jen cáry, navíc mám vybité hodinky a musím se trochu zdržet, abych je dobil alespoň natolik, aby vydržely do cíle. Ostatní tu ale moc nezastavují, chtějí už to mít celé z krku a pokračují směr cíl. Kurva drát, 90 km mi to jde dobře a pak se to během půl hodiny takhle rozsype.
Proklínám celý svět a vyrážím na poslední úsek, je to z kopce po silnici, to se palci nelíbí a ta holeň už je vysloveně domrdaná a brzdí mě. Přede mnou již svítí Trenčín. A ještě blíž je skupinka čelovek. Nejsou tak daleko, ovšem nejsem schopen se ani přiblížit, už to prostě nejde. Klesání končí, oni zvolňují do chůze, já to zkouším z posledních sil urvat, běžím a předbíhám, oni mě zkoušejí pronásledovat, ale metr po metru se vzdaluji. Do cíle jsou asi tři kilometry a připadá mi to jako tři sta, běh je nesnesitelný, ale přede mnou je potenciální oběť, tak se ještě držím. Dobíhám Václava, rozumuje, jestli to, že ještě dva kiláky před cílem drží krok s běžcem mého formátu (LOL) je proto, že se tolik zlepšil, nebo jestli jsem se já tolik zhoršil (B je správně), nakonec se mnou ale krok neudrží, a ještě (už v Trenčíně) předbíhám vrávorající čelovku na schodech k hradu.
Přeběh přes nasvícený Trenčínský hrad s výhledem na historické centrum je ovšem super, užívám si to, na chvíli zapomenu na všechno špatné a kochám se - takže hned blbě odbočuji. Motám se v uličkách Trenčína a opilci na mě pokřikuji, když se konečně trefím na trasu, vrávorající čelovka je zase přede mnou, ale nedá práci ho dostihnout, táže se co mě proboha pudí k tomu, že to i půl kiláku před cílem takhle rvu? Na to ale nemám čas, říkám koukni, támhle někdo běží, máknem a předběhnem ho! Výzva nebyla přijata, ulovím si ho tedy sám, a už je tu cíl.
Ale ještě ne konec utrpení, k pivu vede několik schodišť nahoru i (což je horší) dolů, a do mě se dala všechna ta bolest, co jsem doteď potlačoval. Nějak se tam dovleču, ale nemám na pivo ani chuť, právě mi došlo, že do hotelu to mám ještě 1800 metrů. Fuck. Zavolal bych si tágo, ale takhle špinavého by nevzali ani popeláři. Snad hodinu se hnípu v polévce se sójovým párkem, než konečně vyklopýtám na půlhodinovou štreku spícím Trenčínem směr sprcha a postel.
Stats: 107 km, 4100 m+, 81. místo z 180, 37 startujících závod nedokončilo.
Komentáře
Okomentovat