Týnišťské šlápoty 2021
Tři… dva.. jedna… start! Dav čelovek se dává do pohybu, začaly 31. Týnišťské šlápoty. Běžím je již počtvrté, všechny mé předchozí účasti tu skončily debaklem a doufám, že to tentokrát třeba bude jiné. Ale popořadě.
Na místě se tělocvična pomalu plní, zdravím se s Wroclavem, Láďou, Ivanou a vůbec všemi. Před závodem proběhlo ještě vyhlášení poháru CSUT, který covidové škrty, omezení a překládání závodu zmršily na hranici regulérnosti. Velkou výhodu mají ti, co prostě přijeli na hodně akcí bez ohledu na výkonnost. To je vlastně i můj případ, sedm závodů mě vyneslo celkové 12. místo z 1760.
Konzumuji své zásoby, konzumuji i připravené pohoštění, ale ještě mi to není dost a po vyhlášení mizím s ekipou dobrovolníků do pizzerie. Obsluha nestíhá, čas běží a odjezd autobusu se blíží, konečně to přinesli, konzumuji v závodním tempu a mažu zpátky do tělocvičny. Záhy zjišťuji, že zhltnout před závodem celou pizzu za pět minut možná nebyl nejlepší nápad. Jen aby si mi to nevymstilo.
Kvapně se převlékám a balím batoh, do už už rozjíždějícího se autobusu vbíhám jako princezna Koloběžka oblečený-neoblečený, obutý-neobutý, a pizza v žaludku tlačí jako kámen. Sedám si k Wroclavovi, neb je ďábelsky rychlý a při samotném závodě už si nepokecáme, uteče mi na prvním kilometru. Dolaďuji výstroj, mažu si bolavý palec konopnou mastí a straším Wroclava, který je v ultra nováčkem, že pořadatel závodu je známý sadista a tahle akce bude mnohem drsnější než cokoliv, co kdy v běhání zažil. Myslím, že jsem ho docela vyděsil, protože samou hrůzou usnul.
Před startem liji Semtex a předstartovní nervozitu zaháním rýpáním do jistého závodníka, co mu na minulém závodě uplavaly boty. Tato historka se určitě zařadí do zlatého fondu CSUT hned vedle navigačního omylu jistého jiného závodníka na Pradědovce.
V první části závodu se běží přes několik vrcholů, jejichž nadmořská výška šplhá k tisíci metrů, druhá část bude pozvolnější… doufejme. Had závodníků funí na Bukovou horu (958 m) a pomalu se trhá, před vrcholem číhá Filip Smetana, čerstvě dekorovaný na druhého nejlepšího ultramaratonce za rok 2020, zde je ovšem pouze v roli fotografa, ocitám se v křížové palbě blesků a snažím se vyloudit duchaplný výraz. Konečně jsem nahoře, odškrtávám si první kontrolu, balím hole a čeká mě výživný seběh až úplně dolů. Za dva týdny běžím ultra v Alpách, beru to tedy jako příležitost trochu potrénovat seběhy a pálím to dolů, co to jen jde, ostatní závodníci uskakují a klepou si holemi na čelo, já jsem v běžecké euforii, ale tu mě předbíhá Johnny, který valí snad dvojnásobnou rychlostí. Jak to dělá, že se u toho nevyseká, je mi záhadou.
V Čenkovicích je dle očekávání tajná kontrola, a následuje další výstup. Docela ten seběh cítím, po pizze si tedy mohu připsat další debilní nápad, kdo mohl tušit, že i běh z kopce může sebrat tolik sil. Ale cesta je fajn, perfektně značená, dobře to ubíhá, dostávám se do tempa a začíná mě to bavit. Prohodím pár slov s Kamilou, pak se trhám a dobíhám Honzu, který mou společnost bere jako potvrzení svých předchozích slov, že dneska bude vážně pomalý. Ovšem nehodlám se na desátém kilometru vysilovat nějakým závoděním, na to bude čas později. V Písařově je první občerstvovačka, ale nezdržuji se tu, žaludek to ani nedovolí.
Johnny pak oznamuje, že v rámci boje proti běžecké trudnomyslnosti si pro nás připravil několik hudebních kvízů, toho se děsím, zařazuji vyšší rychlost a za chvíli běžím dočista sám. Užívám si běžeckého flow, na cestu svítí úplněk, kilometry rychle ubíhají, co chvíli někoho předběhnu, možná bych mohl být v cíli pod 24 hodin.
Znovu se dávám do pohybu, trasa vede přes Suchý vrch a Boudu a je parádní, dost se mi tu líbí. Znovu tu fotí Filip Smetana, nasazuji hollywoodský úsměv a těším se na novou profilovou fotku. Dál se pohybuji mezi Honzou a Petrou, pochvaluji si, jakou mám formu, akorát Honza tvrdí, že na to nemám a přepaluji tempo a budu toho litovat. Proti takovým myšlenkám obrňuji svoji mysl a raději běžím chvíli s Petrou. Vykládám jí, že díky jejímu blogu jsem poznal krásu běhání, Týnišťské šlápoty, Pražskou stovku i totální endoprotézu kloubu (ok, tu ještě ne, ale coming soon), pak zase dobíhám Honzu, ztěžka funíme do přeprudké sjezdovky v Petrovicích a utěšujeme se tím, že můžeme být rádi, že je ještě brzo; ti co zde půjdou později, už budou mít pekelný pařák.
Slunce pálí čím dál víc, ale alespoň mi už není blbě, ba i dostávám hlad, vytahuji tavící se čokoládu, Honza mi zdrhá a navíc zjišťuji, že jsem někde ztratil obal na hůlky, kurvadrát. Na Studeném obtěžuji nějaké táborníky ve stanu, neb nemohu najít kontrolu, soudě podle jejich reakce už se jsem cca dvacátý, co se ptá. A to ještě chudáci nevědí, že nás tu byla teprve čtvrtina. Následuje další občerstvovačka, je jich letos rekordní počet, osm.
V Letohradu se chladím zmrzlinou a nakopávám Semtexem, ale kvůli frontě u kasy ztrácím pár drahocenných minut a zase mě dobíhají. Ale Semtex začíná působit a brzy jsem opět před nimi. Zde má trasa hluché místo, asfaltová nuda, není čím se kochat, koukám tedy pod nohy a je to dobrá volba, na asfaltu se vyhřívá zmije. Jak mě zmerčí, mizí v křoví, ale pro jistotu se nechávám doběhnout, abych varoval běžce za sebou. Rozbíhám se ztěžka a čím dál víc ty uběhnuté kilometry cítím.
Další svini potkávám hned za kontrolou, trochu se zarazím, ale tenhle divočák je v klidu, je to totiž ochočený domácí mazlíček. Škoda že nemám víc času, prasata mám rád a chtěl bych si ho trochu poňufat, ale vydávám se poňufat vrchol Žampachu, kde je zřícenina a další kontrola. Za Žampachem je další polně-asfaltový úsek, nikde nikdo, dosedá na mě únava, také dostávám hlad, to byla ale blbost nenajíst se, když jsem měl tu možnost. Další občerstvení bude až za dlouho. Během pár kilometrů likviduji veškeré své zásoby jídla i pití, pak ještě rvu jablka ze stromů. Teplota jde pořád nahoru, ale moje forma jde rapidně dolů, Honza měl asi pravdu s tím přepálením. A do cíle zbývá ještě mega moc kilometrů. Hole nechávám rozbalené, nepřekážejí mi, běhat už moc nejde. Předcházím (o běhu hovořit nelze) Dominika, který vypadá jako v posledním tažení a nakonec závod vzdává. V posledním tažení jsem ale já, stoupám na vrchol Přím a musím stavět každých deset výškových metrů, protože už nemůžu. Nebaví mě to a nadávám, není tu nic k vidění, tenhle úsek mi přijde jen jako samoúčelné nabírání výškových metrů, to nemám rád. Zarážím si třísku, ale je nějaká divná, to není dřevo, to je karbon, štípá se mi jedna z holí, kurvadrát.
Odškrtávám kontrolu a sedám si na na chvíli pařez, mám dost. Za chvíli mám i společnost, zvedám se a klopýtavě pokračuji, dozvídám se od souputníka, že před kopcem byla studánka. No to jsem idiot, že jsem si ji nevšiml. Na kraviny je to 1:1, neb se po půl kilometru ukazuje, že souputník si zapomněl odškrtnout tu kontrolu a musí se vracet. Pokračuji sám a dál mám pár kilometrů totální okno, nepamatuji se nic, jen že před Kletnou jsem měl v patách trojici pronásledovatelů, a nechal jsem je utéct. Pod čtyřiadvacet hodin to určitě nedám, tak co. Stanovuji si realističtější cíl 26 hodin. Je vedro, nemám vodu, nejde to dál. Na chvíli si odpočinu, ale nebudu si sedat, vytuhnul bych. No dobře, sednu si na pařez, ale nebudu si sedat na zem. Pařez je tvrdý, no dobře, sednu si na zem, ale nebudu si lehat. No dobře, lehnu si, ale rozhodně neusnu. Chrrrr…
Budí mě Kamila, kontroluje, jestli jsem v pořádku. Trochu se vzmužím a klopýtáme na Kletnou, doháníme tu trojici, co byla za mnou, také někde seděli. Mám poslední dva loky vody, piji jeden, vzpomínám si na skautské vychování a poslední nabízím Kamile, ale ta má také poslední dva loky, tak ten můj poslední putuje do mého žaludku. Chtělo by to ale nějaké další loky, asi tak tři tisíce, ale na občerstvovačku je ještě daleko, snad bude fungovat alespoň jedna ze dvou studánek, co mají být při cestě. Míjíme nějakého závodníka, co sedí na pařezu a má také poslední dva loky, říká, že už nemůže a jde na vlak. Ploužíme se vpřed k vytoužené studánce, každých padesát metrů koukám do mapy na mobilu, kdy už tam budem, i tak ji ale přecházíme a musím se vracet - a zbytečně, studánka je v neprostupném roští a navíc za plotem. Hledáme druhou, ale jsme na skále a studánka je dvacet výškových metrů pod námi. Ach jo.
Cesta dále vede zarostlým korytem potoka, ani nám to tolik nevadí, lemtáme z něj vodu a doufáme, že v ní nejsou nějaké breberky. Za chvíli už jsme na kontrole v Sopotnici.
Dobíhá mě nějaký vytáhlý běžec, ale v nejbližším seběhu mi mizí, na svůj raketový sešup z Bukové hory mohu pouze smutně vzpomínat, nyní jsem rád, že při sestupu alespoň udržím nervosvalovou souhru a nenabiji si hubu. Místo dlouhána se mnou nyní běží o generaci starší Radomír, kterého si pamatuji z Brdských hvozdů, dlouho si ale jeho společnost neužiji, v dalším stoupání vytahuji z batohu poslední zásobu, 60ml energy drink, zatímco piji, Radomír mizí v dáli, resp. ve výšce. Na botě cosi plácá, inspekce prozrazuje, že se urvala část podrážky, do hajzlu, nejen hůlky, ale i boty, vždyť jsem je kupoval před měsícem! Stejně jako na mých prvních šlápotách, kde jsem také zničil boty, a to jsem běžel jen šedesátku. Jako reklamaci mi to asi neuznají, určitě odepíší, že bota je určená na běžné horské ultratraily a ne na Olafoakce. Na louce u Prorubů naposledy vidím Ivanu, mizí v lese, dobíhám ke kontrole a pomalu se spouštím brutálním padákem na kraj Potštejna. Myslím, že ani v těch Alpách nebudou tak strmé sestupy.
A hned zase nahoru, výstup na hrad Velešov, a pak co? Ano, správně! Prudký seběh dolů a pak zase nahoru. Pakárna, stovky metrů stoupání na malém prostoru. Ten poslední výstup je ze všech nejhorší, a navíc ho komplikují padlé stromy. Ironicky se tenhle vrch jmenuje Roviny.
Pak poprvé po mnoha hodinách odkládám hole, nutím se k jakési parodii na běh, abych už byl ve Vrbici, kde mě čeká občerstvení.
Ptám se Evy, jaký mají náskok lidé přede mnou, ale jde o desítky minut, to nestáhnu. Zato si prý mám hlídat záda, co nevidět tu bude Andy, a ta mívá dobré finiše. Místo ní ale přibíhá nějaký mlčenlivý běžec, dál vyrážíme spolu. Ten energy drink asi zabral, jde to snáz. Padá druhá noc a vytahujeme čelovky, čeká nás cesta Přírodním parkem Orlice, kde to znám z ročníku 2018, je tam hezky a je to mírná cesta. Cha cha! “Mírná” cesta je plná padlých kmenů. Myslím, že Olaf je kámoš s lesáky ze širokého okolí, jak někde vichřice naháže na cestu kmeny, hned mu volají, dobrý den pane Čiháku, máme tu jednu totálně neprůchozí cestu, můžete sem přijet vyznačit ten svůj pochod! Nadávám a trasa se láme do příšerného krpálu, ještě prudšího než Roviny, mít to ještě o stupeň víc, asi bychom se museli jistit na laně. No aspoň to není dlouhé.
Ochladilo se a ke svému údivu se rozbíhám. Asi jsem chytil druhý dech nebo co. Nejspíš jsem to v noci nepřepálil, jen prostě moje tělo neumí běhat ve vedru. Ale jak teplota klesne, jsem zase ve svém živlu. Kilometry zase začínají vodsejpat, ba i krásu Přírodního parku Orlice si zvládám vychutnat, zase mě to začíná bavit. V Kostelci nad Orlicí potkáváme jednoho šedesátkaře, je poněkud zmatený, ve Vrbici neodmítl pozvání na štamprličku, a pak ještě několikrát. Necháváme ho svému osudu a míříme k Častolovicím.
Tam mě forma zase opouští, ale ono by ani běžet nešlo, trasa vede nějakým úděsným roštím, kam nechodí ani srnky. Následuje kopřivové pole, v mžiku mám nohy celé požahané, hrozím kopřivám strašnou pomstou - vrátím se, posekám je a vyrobím z nich Čakrtovy low-carb kopřivové perníčky. Když v tom nebudou žádní brouci, možná si dají i zavilé veganky.
Ještě si někde namáčím ponožky, cesta do Pasek na poslední občerstvovačku je nekonečná, a bolí mě achilovka.
Strávil jsem tu snad čtyřicet minut, všichni už odešli, i já musím nerad jít, nebo tu úplně začakrtím. Pod 26 hodin to určitě nedám, nový cíl je 27. Na povzbuzení do sebe házím kofeinovou tabletu. Snažím se nemyslet na trasu přede mnou, ale až na tu kalbu, která na mě čeká v cíli. Sednout si s vědomím, že už nikam nemusím a dát si točené pivo, to bude paráda! Vůbec to ale neubývá, lesy jsou tu moc pěkné, ale absolutně si je nejsem schopen vychutnat, mám tento úsek za totálně zbytečný, nejraději bych to střihl přímo na dunu a do Týniště. Radka mi píše, že na mě čeká u piva, mě čekají už jen jednotky km, ale pocit mám, jako by to byly jednotky maratonů.
Hoděčín, poslední vesnice, a bolest achilovky už je nesnesitelná, nejde to dál. Ten defekt boty mi nějak změnil došlap a achilovka dostává zabrat. Odtrhávám plandající podrážku, zkouším achilovku protáhnout, vše marno, a čas ubíhá. Nerad beru další analgetika, už jich bylo až až, chtěl jsem to už doklepat bez nich. Nepomáhá to. Fuck. Přece to nevzdám takhle před cílem? Ze zoufalství zkouším pod patu nacpat ponožku. Hele, ono to pomáhá. Sunu se kupředu, je to boj, ale bolest ustupuje, zato nastupují komáři a žerou jako já ve Vrbici. Nesmím zastavit, jinak mě vysají celého. Čím rychleji jdu, tím méně žerou. Zrychluji. Ještě více zrychluji. Ten koktejl diklofenaku a kofeinu asi zabírá. Utíkám. Ty vole, to je úlet, já po 128 km normálně běžím jako by se nechumelilo. Díky, kluci komáří. Pro tentokrát z vás nebudu dělat low-carb perníčky. Pod 27 hodin sice v cíli nebudu, ale mohl bych to dát pod 27:19 a zlepšit si tak osobák o 7 hodin. Pak to v cíli to pořádně oslavíme. Ta ponožka mi rozedírá patu, ale na to kašlu, v cíli budu dřív, než z toho bude puchýř.
Je tu pískovna, poslední kontrola a proslulá písečná duna, drápu se nahoru po čtyřech a dusám k Týništi. Ale achilovka zase začíná bolet. Do háje, to nemohla dva km počkat? Ani 27:19 nebude. Myslím na kalbu v cíli. Konečně světla a asfalt a cedule Cíl.
Co dodat? Týniště byla velká škola, určitě jeden z nejtěžších závodů vůbec. Ale nezabilo mě a posílilo. Přes všechny problémy si myslím, že se lepším a posunuji se kupředu. Na většině českých závodů bych s touhle formou doběhl v pohodě a teď blogoval, jak jsem to zvládl s prstem v nose. Za dva týdny mě čeká K24 ve Slovinsku, snad tam formu prodám.
Stats: 132 km, 4700 m+, čas 27:25, 27. místo z 80 (21. v kategorii), 23 závodníků nedokončilo.
1. Preludium
Neponechal jsem nic náhodě a pro dopravu na start jsem zvolil auto s Ondrou Pátkem a Honzou Černockým, dvěma posledními vítězi CSUT, hodlám z nich načerpat nějaké to vítězné fluidum. Honza minulý týden běžel nějakou 240km šílenost v Polsku, vyvrkl si tam kotník, ale protože “dám si pauzu, abych to doléčil” se mezi ultramaratonci moc nenosí, za pár dní už je na startu dalšího závodu. “Ale pořád mě to bolí a nemůžu pořádně běhat,” informuje. “Půjdu pěkně pomalu s vámi turisty.” Já ti dám turisty! Já jsem protřelý ultrák ošlehaný větrem, deštěm a psouny. Turistiku si nechám na důchod.Na místě se tělocvična pomalu plní, zdravím se s Wroclavem, Láďou, Ivanou a vůbec všemi. Před závodem proběhlo ještě vyhlášení poháru CSUT, který covidové škrty, omezení a překládání závodu zmršily na hranici regulérnosti. Velkou výhodu mají ti, co prostě přijeli na hodně akcí bez ohledu na výkonnost. To je vlastně i můj případ, sedm závodů mě vyneslo celkové 12. místo z 1760.
Konzumuji své zásoby, konzumuji i připravené pohoštění, ale ještě mi to není dost a po vyhlášení mizím s ekipou dobrovolníků do pizzerie. Obsluha nestíhá, čas běží a odjezd autobusu se blíží, konečně to přinesli, konzumuji v závodním tempu a mažu zpátky do tělocvičny. Záhy zjišťuji, že zhltnout před závodem celou pizzu za pět minut možná nebyl nejlepší nápad. Jen aby si mi to nevymstilo.
Kvapně se převlékám a balím batoh, do už už rozjíždějícího se autobusu vbíhám jako princezna Koloběžka oblečený-neoblečený, obutý-neobutý, a pizza v žaludku tlačí jako kámen. Sedám si k Wroclavovi, neb je ďábelsky rychlý a při samotném závodě už si nepokecáme, uteče mi na prvním kilometru. Dolaďuji výstroj, mažu si bolavý palec konopnou mastí a straším Wroclava, který je v ultra nováčkem, že pořadatel závodu je známý sadista a tahle akce bude mnohem drsnější než cokoliv, co kdy v běhání zažil. Myslím, že jsem ho docela vyděsil, protože samou hrůzou usnul.
Před startem liji Semtex a předstartovní nervozitu zaháním rýpáním do jistého závodníka, co mu na minulém závodě uplavaly boty. Tato historka se určitě zařadí do zlatého fondu CSUT hned vedle navigačního omylu jistého jiného závodníka na Pradědovce.
2. Výprachtice - Písařov
Starty jsou pro mě vždycky namáhavé, moje tělo potřebuje nejméně deset kilometrů, aby se vůbec rozhýbalo, optimální výkonnosti dosahuji cca po uběhnutí maratonu. Zatím se mi rozhýbal pouze zapizzovaný žaludek, říká se, že kdo se na ultra nepozvracel, ten běžel pod své možnosti, po třech letech závodění jsem tedy i já dosáhl na hranici svých možností. Ale zvládl jsem to se ctí, řekl bych po Brunnerovsku, nepotřísnil jsem se a ani jsem nemusel zpomalit. Radek Brunner se prý navíc zvládne v plné rychlosti i vyčůrat. No, tuhle hranici asi zkoušet nebudu.V první části závodu se běží přes několik vrcholů, jejichž nadmořská výška šplhá k tisíci metrů, druhá část bude pozvolnější… doufejme. Had závodníků funí na Bukovou horu (958 m) a pomalu se trhá, před vrcholem číhá Filip Smetana, čerstvě dekorovaný na druhého nejlepšího ultramaratonce za rok 2020, zde je ovšem pouze v roli fotografa, ocitám se v křížové palbě blesků a snažím se vyloudit duchaplný výraz. Konečně jsem nahoře, odškrtávám si první kontrolu, balím hole a čeká mě výživný seběh až úplně dolů. Za dva týdny běžím ultra v Alpách, beru to tedy jako příležitost trochu potrénovat seběhy a pálím to dolů, co to jen jde, ostatní závodníci uskakují a klepou si holemi na čelo, já jsem v běžecké euforii, ale tu mě předbíhá Johnny, který valí snad dvojnásobnou rychlostí. Jak to dělá, že se u toho nevyseká, je mi záhadou.
V Čenkovicích je dle očekávání tajná kontrola, a následuje další výstup. Docela ten seběh cítím, po pizze si tedy mohu připsat další debilní nápad, kdo mohl tušit, že i běh z kopce může sebrat tolik sil. Ale cesta je fajn, perfektně značená, dobře to ubíhá, dostávám se do tempa a začíná mě to bavit. Prohodím pár slov s Kamilou, pak se trhám a dobíhám Honzu, který mou společnost bere jako potvrzení svých předchozích slov, že dneska bude vážně pomalý. Ovšem nehodlám se na desátém kilometru vysilovat nějakým závoděním, na to bude čas později. V Písařově je první občerstvovačka, ale nezdržuji se tu, žaludek to ani nedovolí.
3. Písařov - Svatá Trojice
Dobíháme Johnnyho a konverzace se zvrtává do absurdní urologické debaty. Ještě že jsme utekli Kamile, tohle by dáma slyšet neměla.Johnny pak oznamuje, že v rámci boje proti běžecké trudnomyslnosti si pro nás připravil několik hudebních kvízů, toho se děsím, zařazuji vyšší rychlost a za chvíli běžím dočista sám. Užívám si běžeckého flow, na cestu svítí úplněk, kilometry rychle ubíhají, co chvíli někoho předběhnu, možná bych mohl být v cíli pod 24 hodin.
4. Svatá Trojice - Hvězda
U Svaté Trojice je další občerstvovačka, ale stále se necítím na nějaké velké obžerství a za chvíli už stoupám na nejvyšší bod trasy - Jeřáb (1003 m). Byl jsem tu trénovat v zimě, kdy byly metrové závěje, teďka je to mnohem lepší. Pomalu svítá, vypínám čelovku a přes Křížovou horu sbíhám do Červené Vody. Tenhle úsek je dost asfaltový a nebaví mě, ale alespoň se posouvám pořadím zas o kousek výš. Sbírám po cestě pár odpadků, které zjevně vypadly běžcům přede mnou a šplhám k občerstvovačce Hvězda, kam se velmi těším, neboť tam putovaly Čakrtovy low-carb perníčky z cvrčkové mouky a hořím nedočkavostí dozvědět se, jaký sklidily úspěch.5. Hvězda - Horní Studentský les
No, moc velký úspěch zjevně nesklidily, přede mnou bylo asi dvacet běžců a perníčky zmizely asi tak dva. Je zjevně potřeba je lépe zpropagovat, zahajuji improvizovanou přednášku o prospěšnosti konzumace hmyzu, ale část běžců zdrhá a do zbytku výkladu mi sype písek přítomná veganka, kterou představa konzumace zvířátek zjevně neoslovila. Ale zas tolik mě to nemrzí, je to totiž Petra Mücková, jejíž blog mě kdysi inspiroval k tomu, že jsem se rozhodl začít běhat ultratrail; konečně se s ní setkávám na závodě.Znovu se dávám do pohybu, trasa vede přes Suchý vrch a Boudu a je parádní, dost se mi tu líbí. Znovu tu fotí Filip Smetana, nasazuji hollywoodský úsměv a těším se na novou profilovou fotku. Dál se pohybuji mezi Honzou a Petrou, pochvaluji si, jakou mám formu, akorát Honza tvrdí, že na to nemám a přepaluji tempo a budu toho litovat. Proti takovým myšlenkám obrňuji svoji mysl a raději běžím chvíli s Petrou. Vykládám jí, že díky jejímu blogu jsem poznal krásu běhání, Týnišťské šlápoty, Pražskou stovku i totální endoprotézu kloubu (ok, tu ještě ne, ale coming soon), pak zase dobíhám Honzu, ztěžka funíme do přeprudké sjezdovky v Petrovicích a utěšujeme se tím, že můžeme být rádi, že je ještě brzo; ti co zde půjdou později, už budou mít pekelný pařák.
Slunce pálí čím dál víc, ale alespoň mi už není blbě, ba i dostávám hlad, vytahuji tavící se čokoládu, Honza mi zdrhá a navíc zjišťuji, že jsem někde ztratil obal na hůlky, kurvadrát. Na Studeném obtěžuji nějaké táborníky ve stanu, neb nemohu najít kontrolu, soudě podle jejich reakce už se jsem cca dvacátý, co se ptá. A to ještě chudáci nevědí, že nás tu byla teprve čtvrtina. Následuje další občerstvovačka, je jich letos rekordní počet, osm.
5. Horní Studentský les - Žampach
Vyšplhal jsem na průběžné 19. místo z 80, a naposledy vidím Honzu. Kdosi mi donesl ztracený obal na hůlky, díky, asi karma za ty posbírané odpadky. Drbeme (in absencio) běžkyně, které vyrážejí na závod namalované, berou si s sebou šminky a před kontrolami se upravují. Ale není čas na drby, je čas vyrazit dál. Ještě pořád mi to běží, unikám všem a vyhlížím Letohrad, kde leží polovina závodu a start kratší trasy.V Letohradu se chladím zmrzlinou a nakopávám Semtexem, ale kvůli frontě u kasy ztrácím pár drahocenných minut a zase mě dobíhají. Ale Semtex začíná působit a brzy jsem opět před nimi. Zde má trasa hluché místo, asfaltová nuda, není čím se kochat, koukám tedy pod nohy a je to dobrá volba, na asfaltu se vyhřívá zmije. Jak mě zmerčí, mizí v křoví, ale pro jistotu se nechávám doběhnout, abych varoval běžce za sebou. Rozbíhám se ztěžka a čím dál víc ty uběhnuté kilometry cítím.
6. Žampach - Sopotnice
Na kontrole v Žampachu (74. km) se zdravím s Dominikem, nemám moc hlad, tak jen piji. Kontrole kraluje Petr Malý, snaží se rozhodit Petru tím, že jí tvrdí, že zestárla, ztloustla, má vrásky a kdoví co ještě, Petra raději odbíhá, Petr tedy obrací svou pozornost na mě a hučí do mě, že jsem zpomalil a nejsem už tak dobrý jako dřív. No to mohu pouze odkývat, artróza je svině.Další svini potkávám hned za kontrolou, trochu se zarazím, ale tenhle divočák je v klidu, je to totiž ochočený domácí mazlíček. Škoda že nemám víc času, prasata mám rád a chtěl bych si ho trochu poňufat, ale vydávám se poňufat vrchol Žampachu, kde je zřícenina a další kontrola. Za Žampachem je další polně-asfaltový úsek, nikde nikdo, dosedá na mě únava, také dostávám hlad, to byla ale blbost nenajíst se, když jsem měl tu možnost. Další občerstvení bude až za dlouho. Během pár kilometrů likviduji veškeré své zásoby jídla i pití, pak ještě rvu jablka ze stromů. Teplota jde pořád nahoru, ale moje forma jde rapidně dolů, Honza měl asi pravdu s tím přepálením. A do cíle zbývá ještě mega moc kilometrů. Hole nechávám rozbalené, nepřekážejí mi, běhat už moc nejde. Předcházím (o běhu hovořit nelze) Dominika, který vypadá jako v posledním tažení a nakonec závod vzdává. V posledním tažení jsem ale já, stoupám na vrchol Přím a musím stavět každých deset výškových metrů, protože už nemůžu. Nebaví mě to a nadávám, není tu nic k vidění, tenhle úsek mi přijde jen jako samoúčelné nabírání výškových metrů, to nemám rád. Zarážím si třísku, ale je nějaká divná, to není dřevo, to je karbon, štípá se mi jedna z holí, kurvadrát.
Odškrtávám kontrolu a sedám si na na chvíli pařez, mám dost. Za chvíli mám i společnost, zvedám se a klopýtavě pokračuji, dozvídám se od souputníka, že před kopcem byla studánka. No to jsem idiot, že jsem si ji nevšiml. Na kraviny je to 1:1, neb se po půl kilometru ukazuje, že souputník si zapomněl odškrtnout tu kontrolu a musí se vracet. Pokračuji sám a dál mám pár kilometrů totální okno, nepamatuji se nic, jen že před Kletnou jsem měl v patách trojici pronásledovatelů, a nechal jsem je utéct. Pod čtyřiadvacet hodin to určitě nedám, tak co. Stanovuji si realističtější cíl 26 hodin. Je vedro, nemám vodu, nejde to dál. Na chvíli si odpočinu, ale nebudu si sedat, vytuhnul bych. No dobře, sednu si na pařez, ale nebudu si sedat na zem. Pařez je tvrdý, no dobře, sednu si na zem, ale nebudu si lehat. No dobře, lehnu si, ale rozhodně neusnu. Chrrrr…
Budí mě Kamila, kontroluje, jestli jsem v pořádku. Trochu se vzmužím a klopýtáme na Kletnou, doháníme tu trojici, co byla za mnou, také někde seděli. Mám poslední dva loky vody, piji jeden, vzpomínám si na skautské vychování a poslední nabízím Kamile, ale ta má také poslední dva loky, tak ten můj poslední putuje do mého žaludku. Chtělo by to ale nějaké další loky, asi tak tři tisíce, ale na občerstvovačku je ještě daleko, snad bude fungovat alespoň jedna ze dvou studánek, co mají být při cestě. Míjíme nějakého závodníka, co sedí na pařezu a má také poslední dva loky, říká, že už nemůže a jde na vlak. Ploužíme se vpřed k vytoužené studánce, každých padesát metrů koukám do mapy na mobilu, kdy už tam budem, i tak ji ale přecházíme a musím se vracet - a zbytečně, studánka je v neprostupném roští a navíc za plotem. Hledáme druhou, ale jsme na skále a studánka je dvacet výškových metrů pod námi. Ach jo.
Cesta dále vede zarostlým korytem potoka, ani nám to tolik nevadí, lemtáme z něj vodu a doufáme, že v ní nejsou nějaké breberky. Za chvíli už jsme na kontrole v Sopotnici.
7. Sopotnice - Vrbice
Rozvaluji se na židli a neustále posílám personál, ať mi přinese to či ono; já nehodlám udělat ani krok. Přibíhá Ivana, kárám jí, že nedodržela scénář, pokaždé mě předběhne na padesátém kilometru a nyní má celý maraton zpoždění. Měním propocené trenýrky a ponožky, beru si nějaké sušenky do zásoby a nutím se do dalšího postupu. Strávil jsem tu snad půl hodiny, odběhli lidé, co doběhli přede mnou, ale i ti, co doběhli po mně. Utěšuji se tím, že před námi už nejsou žádné velké kopce, takže už by měl být postup snazší.... ach, jak naivní jsem byl.Dobíhá mě nějaký vytáhlý běžec, ale v nejbližším seběhu mi mizí, na svůj raketový sešup z Bukové hory mohu pouze smutně vzpomínat, nyní jsem rád, že při sestupu alespoň udržím nervosvalovou souhru a nenabiji si hubu. Místo dlouhána se mnou nyní běží o generaci starší Radomír, kterého si pamatuji z Brdských hvozdů, dlouho si ale jeho společnost neužiji, v dalším stoupání vytahuji z batohu poslední zásobu, 60ml energy drink, zatímco piji, Radomír mizí v dáli, resp. ve výšce. Na botě cosi plácá, inspekce prozrazuje, že se urvala část podrážky, do hajzlu, nejen hůlky, ale i boty, vždyť jsem je kupoval před měsícem! Stejně jako na mých prvních šlápotách, kde jsem také zničil boty, a to jsem běžel jen šedesátku. Jako reklamaci mi to asi neuznají, určitě odepíší, že bota je určená na běžné horské ultratraily a ne na Olafoakce. Na louce u Prorubů naposledy vidím Ivanu, mizí v lese, dobíhám ke kontrole a pomalu se spouštím brutálním padákem na kraj Potštejna. Myslím, že ani v těch Alpách nebudou tak strmé sestupy.
A hned zase nahoru, výstup na hrad Velešov, a pak co? Ano, správně! Prudký seběh dolů a pak zase nahoru. Pakárna, stovky metrů stoupání na malém prostoru. Ten poslední výstup je ze všech nejhorší, a navíc ho komplikují padlé stromy. Ironicky se tenhle vrch jmenuje Roviny.
Pak poprvé po mnoha hodinách odkládám hole, nutím se k jakési parodii na běh, abych už byl ve Vrbici, kde mě čeká občerstvení.
8. Vrbice - Paseky
Na občerstvovací stanici odmítám pivo i Birell, taktéž štamprličku, na kterou mě zvou místní, a místo toho se cpu plnými hrstmi vším, co mi přijde pod ruku. Nakonec si musím říct DOST, protože bych byl schopen vyjíst komplet celou kontrolu. Ne nekecám.Ptám se Evy, jaký mají náskok lidé přede mnou, ale jde o desítky minut, to nestáhnu. Zato si prý mám hlídat záda, co nevidět tu bude Andy, a ta mívá dobré finiše. Místo ní ale přibíhá nějaký mlčenlivý běžec, dál vyrážíme spolu. Ten energy drink asi zabral, jde to snáz. Padá druhá noc a vytahujeme čelovky, čeká nás cesta Přírodním parkem Orlice, kde to znám z ročníku 2018, je tam hezky a je to mírná cesta. Cha cha! “Mírná” cesta je plná padlých kmenů. Myslím, že Olaf je kámoš s lesáky ze širokého okolí, jak někde vichřice naháže na cestu kmeny, hned mu volají, dobrý den pane Čiháku, máme tu jednu totálně neprůchozí cestu, můžete sem přijet vyznačit ten svůj pochod! Nadávám a trasa se láme do příšerného krpálu, ještě prudšího než Roviny, mít to ještě o stupeň víc, asi bychom se museli jistit na laně. No aspoň to není dlouhé.
Ochladilo se a ke svému údivu se rozbíhám. Asi jsem chytil druhý dech nebo co. Nejspíš jsem to v noci nepřepálil, jen prostě moje tělo neumí běhat ve vedru. Ale jak teplota klesne, jsem zase ve svém živlu. Kilometry zase začínají vodsejpat, ba i krásu Přírodního parku Orlice si zvládám vychutnat, zase mě to začíná bavit. V Kostelci nad Orlicí potkáváme jednoho šedesátkaře, je poněkud zmatený, ve Vrbici neodmítl pozvání na štamprličku, a pak ještě několikrát. Necháváme ho svému osudu a míříme k Častolovicím.
Tam mě forma zase opouští, ale ono by ani běžet nešlo, trasa vede nějakým úděsným roštím, kam nechodí ani srnky. Následuje kopřivové pole, v mžiku mám nohy celé požahané, hrozím kopřivám strašnou pomstou - vrátím se, posekám je a vyrobím z nich Čakrtovy low-carb kopřivové perníčky. Když v tom nebudou žádní brouci, možná si dají i zavilé veganky.
Ještě si někde namáčím ponožky, cesta do Pasek na poslední občerstvovačku je nekonečná, a bolí mě achilovka.
9. Paseky - Týniště
V Pasekách jsem úplně hotový, Jirka Učík mi klade komplikované otázky, které můj mozek v tomto stavu není schopen zvládnout (např. “co si dáš k jídlu?”), i výměna ponožek je zdlouhavá a namáhavá operace. Ostatním běžcům nabízí spočinutí na improvizovaných lůžkách, ale nikdo si lehnout nechce, neboť ty prý nechtějí “začakrtit”. No doufám, že se tenhle termín neujme.Strávil jsem tu snad čtyřicet minut, všichni už odešli, i já musím nerad jít, nebo tu úplně začakrtím. Pod 26 hodin to určitě nedám, nový cíl je 27. Na povzbuzení do sebe házím kofeinovou tabletu. Snažím se nemyslet na trasu přede mnou, ale až na tu kalbu, která na mě čeká v cíli. Sednout si s vědomím, že už nikam nemusím a dát si točené pivo, to bude paráda! Vůbec to ale neubývá, lesy jsou tu moc pěkné, ale absolutně si je nejsem schopen vychutnat, mám tento úsek za totálně zbytečný, nejraději bych to střihl přímo na dunu a do Týniště. Radka mi píše, že na mě čeká u piva, mě čekají už jen jednotky km, ale pocit mám, jako by to byly jednotky maratonů.
Hoděčín, poslední vesnice, a bolest achilovky už je nesnesitelná, nejde to dál. Ten defekt boty mi nějak změnil došlap a achilovka dostává zabrat. Odtrhávám plandající podrážku, zkouším achilovku protáhnout, vše marno, a čas ubíhá. Nerad beru další analgetika, už jich bylo až až, chtěl jsem to už doklepat bez nich. Nepomáhá to. Fuck. Přece to nevzdám takhle před cílem? Ze zoufalství zkouším pod patu nacpat ponožku. Hele, ono to pomáhá. Sunu se kupředu, je to boj, ale bolest ustupuje, zato nastupují komáři a žerou jako já ve Vrbici. Nesmím zastavit, jinak mě vysají celého. Čím rychleji jdu, tím méně žerou. Zrychluji. Ještě více zrychluji. Ten koktejl diklofenaku a kofeinu asi zabírá. Utíkám. Ty vole, to je úlet, já po 128 km normálně běžím jako by se nechumelilo. Díky, kluci komáří. Pro tentokrát z vás nebudu dělat low-carb perníčky. Pod 27 hodin sice v cíli nebudu, ale mohl bych to dát pod 27:19 a zlepšit si tak osobák o 7 hodin. Pak to v cíli to pořádně oslavíme. Ta ponožka mi rozedírá patu, ale na to kašlu, v cíli budu dřív, než z toho bude puchýř.
Je tu pískovna, poslední kontrola a proslulá písečná duna, drápu se nahoru po čtyřech a dusám k Týništi. Ale achilovka zase začíná bolet. Do háje, to nemohla dva km počkat? Ani 27:19 nebude. Myslím na kalbu v cíli. Konečně světla a asfalt a cedule Cíl.
10. Postludium
Pípám si čip, sunu se na židli a poroučím jedno točené. Z kalby nebude nic, je půl čtvrté, nikdo tu není a Olaf usnul na stole. Přichází Hanka Váchová, která vyhrála v ženské kategorii a teď nemůže usnout, využívám ji k vychrlení všech svých zážitků a nezdržuji se zjišťováním, zdali o to stojí či nikoliv. Jsem z toho kofeinu dosti rozpumpovaný a nechce se mi spát, i když už začíná svítat, jenže stále nemám s kým pít. Jdu se umýt a převléknout a točím si další pivo, ale stále je tu mrtvo, jen Olaf nyní místo na stole chrápe na lavici. Konečně i mně začíná padat hlava, dopíjím a lezu do spacáku a v mžiku usínám.Co dodat? Týniště byla velká škola, určitě jeden z nejtěžších závodů vůbec. Ale nezabilo mě a posílilo. Přes všechny problémy si myslím, že se lepším a posunuji se kupředu. Na většině českých závodů bych s touhle formou doběhl v pohodě a teď blogoval, jak jsem to zvládl s prstem v nose. Za dva týdny mě čeká K24 ve Slovinsku, snad tam formu prodám.
Stats: 132 km, 4700 m+, čas 27:25, 27. místo z 80 (21. v kategorii), 23 závodníků nedokončilo.
Komentáře
Okomentovat