Psouni na útěku

Další akcí ultratrailové sezóny je Letecká stovka, která se běží v pohoří Povážský Inovec. Poslední ročník se konal v roce 2019, účastnil jsem se a dobře mi to sedlo, 105 km dlouhou hornatou trať jsem absolvoval v čase 15:39 - byl to jeden z mých nejlepších výkonů v ultratrailu. Týden jsem pak nemohl pořádně chodit. Tehdy to byla taková docela jarní stovka a uběhl jsem to celé v kraťasech a tričku, letos slibuje počasí pořádnou zimní stovku. A v horách. Nějaké zimní stovky už jsem běžel, ale všechny byly v nížině a většina i dost placatá. Tohle bude moje premiéra v zimní horské stovce. Rád bych někdy absolvoval něco jestě drsnějšího, třeba obávanou Kysuckou, a tohle beru jako příležitost načerpat zkušenosti. A také otestovat vybavení, na co se můžu v zimě v horách spolehnout a co raději nechat v nížině. Také to beru jako trénink na UTMB. Od té doby, co mi napsali, že mě berou, je všechno trénink na UTMB. Zatím ale při tom tréninku dělám spíš ostudu, už bych se potřeboval trochu začít...

Come listen to my story I'll tell you no lies How Martin did ruin His poor calves and thighs     K24 is a 100 km trail race in Karawanks mountains in Slovenia. Many people told me that the mountains were beautiful and the race was great, so this year I gave it a go.     After a mostly uneventful journey from Prague to Maribor I reunite with Michal, a fellow Czech runner, and we board a bus to Črna na Koroškem, where the race starts. It takes more than two hours to reach Črna. I use this opportunity to get some sleep. Michal uses the time to have a couple of pre-race beers.      The collection of start numbers and starter packages is pretty straightforward. The race starts in four hours so we have plenty of time.  This time I did not bring my signature low-carb cricket flour bread with me so I set off to buy some food. Michal grabs his fifth beer today and we pose for a picture. I never drink alcohol before or during the race, but not wanting to da...

     Tři… dva.. jedna… start! Dav čelovek se dává do pohybu, začaly 31. Týnišťské šlápoty. Běžím je již počtvrté, všechny mé předchozí účasti tu skončily debaklem a doufám, že to tentokrát třeba bude jiné. Ale popořadě. 1. Preludium     Neponechal jsem nic náhodě a pro dopravu na start jsem zvolil auto s Ondrou Pátkem a Honzou Černockým, dvěma posledními vítězi CSUT, hodlám z nich načerpat nějaké to vítězné fluidum. Honza minulý týden běžel nějakou 240km šílenost v Polsku, vyvrkl si tam kotník, ale protože “dám si pauzu, abych to doléčil” se mezi ultramaratonci moc nenosí, za pár dní už je na startu dalšího závodu. “Ale pořád mě to bolí a nemůžu pořádně běhat,” informuje. “Půjdu pěkně pomalu s vámi turisty.” Já ti dám turisty! Já jsem protřelý ultrák ošlehaný větrem, deštěm a psouny. Turistiku si nechám na důchod.     Na místě se tělocvična pomalu plní, zdravím se s Wroclavem, Láďou, Ivanou a vůbec všemi. Před závodem proběhlo ještě vyhlášení...